Zároveň se vskutku "mamutí" popularitou jde ovšem ruku v ruce řada pověr a mylných přesvědčení, které se houževnatě udržují. Jedním z nich je předpokládaný způsob lovu do jam zakrytých větvemi, kam se měl mamut po našlápnutí propadnout. Tato představa vznikla patrně v hlavě malíře Zdeňka Buriana. Dramatický výjev tak utkvěl v mysli nejednoho školou povinného dítka a zkreslil tak jeho představy o lovu v době kamenné jednou provždy. Zdravý rozum se nicméně zdráhá věřit, že by lovci byli ochotni kopat obří jámy do zmrzlé půdy s vidinou velmi nejistého výsledku, nehledě na přirozenou inteligenci mamutů, která byla jistě srovnatelná s dnešními slony.

Z etnografických analogií víme, že velká zvířata se lovila spíše naháněním pomocí rozdělaných ohňů na okraje srázů, odkud se pak řítila dolů a byla poté ubíjena. Podobně nereálný je obrázek mamuta brodícího se sněhem a ledem nevlídnou krajinou. Jakožto býložravec byl mamut odkázán na travnaté stepi a tundry. V hlubokém sněhu, kde by se nedostal k pastvě, by rychle zemřel hlady. Mamuti obývali biotop, který velmi připomínal dnešní jižní Sibiř vyznačující se otevřenou parkovou krajinou a stepí. Podobně vypadalo i Valašsko za poslední doby ledové. I zde bychom potkali v říčních nivách tato majestátní zvířata, spolu se srstnantými nosorožci a jinými zástupci dnes už vyhynulé fauny.

Nálezy mamutích pozůstatků nejsou na Valašsku tak hojné jako na známých lokalitách v Moravské bráně (například slavné Předmostí u Přerova). Valašsko představovalo spíše „odbočku" z tohoto tradičního migračního koridoru. Fosilní pozůstatky mamutů pochází z Hrachovce u Valašského Meziříčí, z okolí Kelče, z Branek a ze Vsetína z Dolního náměstí. Mamutí stoličku z Branek si můžete prohlédnout ve stálé expozici v muzeu v zámku Kinských (a zároveň můžete odhadnout, jak dlouho byste kopali jámu pro zvíře se zoubky velikosti kopacího míče).

Autor: Eva Čermáková, archeoložka, Muzeum regionu Valašsko, Valašské Meziříčí