Na jaké nejčastější nebezpečí si je třeba dát pozor?

Bohužel tady musím odpovědět, že na lidi. Co se týká nebezpečí ze strany divokých zvířat, tomu se dá většinou předcházet, když dodržujete určitá bezpečnostní pravidla a zbytečně neriskujete. Platí to i o nebezpečí ze strany lidí, ale někdy prostě ani dodržování pravidel a obezřetnost nestačí. Zvlášť ve velkých městech.

Naštěstí jsme se do žádné nebezpečné situace nedostali, spíše nepříjemné. Na Novém Zélandu nám ukradli auto. Paradoxně je Nový Zéland jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Ale tohle se nám stalo v Aucklandu, největším novozélandském měs­tě.

Jiná situace nastala v Mexiku, kde je korupce a úplatky na denním pořádku a bohužel se s nimi setká i běžný turista. A tak se ani nám nevyhnul zážitek s policií
 a hodně vysokým úplatkem za výměnu za naše zabavené pasy a řidičák. To vše kvůli imaginárnímu dopravnímu přestupku.

Ale i negativní zážitky patří k cestování. Naštěstí na ně rychle zapomínáme nebo se z nich časem stávají úsměvné příběhy pro kamarády.

Máte nějaké tipy a triky, jak si usnadnit cestování?

Je dobré si dopředu zjistit informace o zemi, do které se chystáte. O mentalitě lidí, jaké zvyky, gesta a chování jsou považovány za nevhodné 
a utrhnete si kvůli nim pořádnou ostudu. Vhodné je také naučit se pár slovíček nebo frází v tamním jazyce.

Místní lidé ocení, že se snažíte a lépe se s nimi spřátelíte, zapředete hovor a zapadnete mezi ně. Rady a doporučení od místních nám vždycky usnadnily hledání zajímavých míst. Vždy s sebou sice máme knižního průvodce, ale mnohdy zajímavější a ne tak přelidněné lokality tam uvedené nejsou. Ty vám poradí jenom domácí.

My si cestování zpestřujeme také díky Couchsurfingu, který vám mnohdy cestování usnadní. Jedná se o internetovou komunitu cestovatelů, která nabízí radu, pomoc
a někdy i ubytování pro ostatní cestovatele z celého světa. Díky Couchsurfingu jsme poznali spoustu skvělých lidí a zažili to, co by se nám asi těžko poštěstilo bez místních lidí – jako například prožít týden v malebné indonéské vesničce bez ostatních turistů, navštívit aboriginský festival v Austrálii
a prožít s nimi slavnost corroboree, poznat tu pravou mexickou nebo maorskou kuchyni.

Na co nesmí člověk zapomenout, když se chystá na dlouhodobější cestovatelský pobyt v zahraničí?

Rozhodně nejdůležitější je cestovní pas, bez něj se nikam dál nedostanete. Důležitá je taky platnost pasu. Pokud plánujete dlouhodobější cestu, je lepší mít platnost pasu na delší dobu.

Nikdy nevíte, kde se vám zalíbí a rozhodnete se tam zůstat déle nebo navštívit i jiné destinace a byla by škoda se vracet jen kvůli propadlému pasu. Pak taky všechna potřebná víza a cestovní pojištění. Ale to jsou samozřejmosti, bez kterých snad nikdo neplánuje vyjet.

Doporučuji udělat si kopii pasu pro případ, že byste ho ztratili nebo vám ho někdo ukradl. Vyřizování nového pasu je pak jednodušší.

Nezapomeňte si také zařídit všechny záležitosti na úřadech, z ciziny se vám to bude špatně řešit. Případně někomu blízkému dejte plnou moc, aby za vás mohl vyzvednout poštu nebo vyřídit nějaké nezbytné věci.

Další věcí je očkování, zvlášť jestli se chystáte
 do exotičtějších nebo rizikovějších oblastí. Vždy je lepší dopředu se informovat, která očkování jsou vyžadována nebo doporučena pro danou oblast, a zvážit, zda se budete očkovat, nebo ne.

A asi nejdůležitější věcí, kterou si nesmíte zapomenout doma, je otevřenost, úsměv
a chuť poznávat nové lidi, kraje a obyčeje. Jak říká jedno aboriginské přísloví: „Kráčej s jasnou, otevřenou a chápající duší a krajina k tobě nebude nepřívětivá."

Jaké země jste navštívili?

Naší první velkou cestou byla cesta na Nový Zéland. Původní plán zněl cesta 
na 1 rok – 8 měsíců Nový Zéland, 3 měsíce Austrálie 
a po cestě zpátky do Evropy ochutnávka jihovýchodní Asie.

Skutečnost byla ale taková, že se nám cesta protáhla téměř na 2,5 roku. Na Novém Zélandu jsme strávili 1,5 roku. Poté jsme jako většina cestovatelů na Novém Zélandu navštívili pacifické ostrovy Tonga.

Pak následovala Austrálie, kde jsme místo původních 
3 měsíců strávili krásných 
6 měsíců a Austrálii objeli téměř celou dokola. Po cestě zpátky do Evropy jsme navštívili Indonésii, konkrétně ostrovy Bali a Lombok a Malajsii. Doma v ČR jsme se ale moc dlouho neohřáli.

Po dvou měsících jsme vyrazili vydělávat do Skotska na další cesty. Při naší další cestě do Austrálie jsme navštívili i Thajsko, Singapur a opět Indonésii – tentokrát hlavně ostrov Jáva. Naší poslední velkou cestou byla tříměsíční expedice do Mexika v létě 2012.

A co evropské země – ty vás nelákají? A které byste rádi navštívili v budoucnu?

Z evropských zemí jsme procestovali Velkou Británii, podívali jsme se do Polska, Maďarska, Bosny a Hercegoviny, Francie.

A kam se chystáme? Zajímavých míst je spousta a samozřejmě bychom jich chtěli poznat co nejvíc, ale v nejbližší době máme naplánovanou cestu do Indie – tedy jenom manžel, já si budu doma užívat dovolenou s naší čerstvě narozenou ratolestí. Příští rok už bychom rádi podnikli cestu ve třech, a to do Jižní Ameriky, konkrétně Peru
a Chile.

Jaký máte nejzajímavější zážitek z cest?

Pozorování a focení divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí je vždycky úžasný zážitek. Setkání
s místními lidmi a poznávání jejich kultury a tradic také patří mezi naše oblíbené zážitky. Ale asi nejsilnější zážitek jsme si dovezli z pacifických ostrovů Království Tonga, z ostrova Uoleva. Je to malý ostrov v ostrovní skupině Ha´apai, bydlí tam všehovšudy asi 3 rodiny. Bydleli jsme
u rybáře Kalafiho a jeho ženy Diany.

Kalafi rybařil „postaru" – žádné rybářské pruty nebo sítě, ale harpuna, šnorchl
a ploutve. Jednou nás pozval na noční rybolov. Na pláži jsme rozdělali oheň, abychom našli cestu zpátky, kdybychom se ztratili. Jak jsme později zjistili, ten oheň byl určený pouze pro nás. Nasadili jsme potápěčské brýle, šnorchl a ploutve a vydali se na noční „plavbu" korálovými útesy.

Samozřejmě jsme se už u korálových útesů potápěli nebo šnorchlovali, ale vždycky přes den. V noci ve svitu baterky je to úplně jiný zážitek. Pod rukama vám světélkuje plankton a vy si připadáte, jako byste plavali noční oblohou s miliony hvězd.

Kalafi nám dělal průvodce 
a ukazoval spící ryby, které se přes den rychle někam schovají. A občas i nějakou tu rybu napíchne na harpunu. Kalafi nás bezpečně provázel kolem útesů, my už jsme samozřejmě dávno ztracení a jen odhadujeme, kterým směrem je pláž.

Zhruba po hodině a půl jsme se vrátili z nočního „šnorchlovacího rybolovu" plní dojmů. Večer jsme zakončili pojídáním ulovených ryb a Kalafi nám při svitu petrolejky vyprávěl, jak jeho tatínek ještě lovil velryby.

Jaké to je pro vás vrátit se zpět po dlouhé cestě?

Po dlouhé cestě se samozřejmě těšíme zpátky domů, na rodinu, na kamarády a typicky české věci, jako je pivo 
a český chleba. Ale jak nám asi potvrdí i ostatní cestovatelé, většina návratů z dlouhé cesty bohužel končí lehkou frustrací. Zejména pokud se vám podaří návrat načasovat na podzimní nebo zimní měsíce.

Jakmile totiž nastoupíte 
do MHD, zpravidla uvidíte masu šedých zachmuřených lidí, kteří se na vás téměř neustále mračí. V kombinaci 
s ne­vlídným počasím to opravdu evokuje negativní pocity, a to hlavně v případě, že se vracíte z „pozitivně naladěných" krajů, jako je třeba Asie či Nový Zéland. Tam se na vás lidé totiž neustále usmívají, a to i v případě, že se sami necítí úplně skvěle. K tomu si přidejte to rozčarování, že vám skončilo cestování
 a nastává běh po úřadech 
a zařazení do „normálního" života.

Ale nesmíte se tím nechat pohltit. My třeba začínáme plánovat další cestu, ať je jakkoli vzdálená. Vždyť přece všude dobře, tak co doma.

JAN ŽLEBEK