„Mám postiženou celou pravou část těla, ale vidět je to hlavně na pravé ruce, kterou téměř neovládám. Občas v ní mívám i bolestivé křeče," říká s úsměvem čtyřiadvacetiletý mladík menšího vzrůstu.
close
zoom_in
Jeho nemoc je nevyléčitelná. Nemá tedy naději, že se jeho zdravotní stav někdy výrazně zlepší. Se svou nemocí David statečně bojuje. I když většinu normálních každodenních činností musí zvládat jen levou rukou, není odkázaný na pomoc druhých lidí. Dokonce střílí z pistole i řídí auto.
„Právě si dělám řidičák. Je to pro mě velká výzva, ale zvládám to. Mám totiž v autě automatickou převodovku, takže nemusím řadit," vysvětluje sympatický mladík.
Potíží je, že má omezenou hybnost prstů a zápěstí pravačky. „S prsty dokážu sice trochu pohybovat, ale jen tak, abych si něco přidržel. Psát pravou rukou neumím," popisuje svůj život s následky mozkové obrny David.
Oproti zdravým lidem mu trvá všechno déle. „Než nakrájím cibuli nebo třeba maso, uplyne celá věčnost. Ale nevadí mi to, protože vařím rád," tvrdí David, který při vaření občas poslouchá metal.
Tvrdou rockovou hudbu miluje od čtrnácti let. „Viděl jsem tehdy zlínský koncert Iron Maiden. Opravdu jsem si to tehdy užíval. Možná proto, že jsem směl jít sám, bez rodičů. Poprvé jsem šel na podobnou akci bez doprovodu dospělých," usmívá se David.
Koncert hudební ikony je velkým zážitkem pro každého puberťáka. Pro chlapce s mozkovou obrnou to byl splněný sen. Dnes dělá David zástupce šéfredaktora metalového webu Volume max. Pracuje zde už tři roky. Baví ho především focení.
Foťák držím jednou rukou
„Foťák držím jednou rukou ze spodní strany. Když mám teleobjektiv, tak si ho podepřu částí dlaně. Zvládám to, protože mám velké ruce," popsal svou fotografickou techniku mladík. Osobně se setkává s rockovými hvězdami, pro něž si mnohé fanynky rvou vlasy a pánové si jejich podobizny věší nad postel, aby k nim mohli vzhlížet jako k idolům.
Kromě toho David pracuje ve firmě zabývající se vývojem webových stránek.
„Na počítači píšu jen jednou rukou, ale nedělá mi to problémy. Na střední škole jsem psal rychleji než většina mých zdravých spolužáků," říká David. Je to prý možná tím, že má počítač od šesti let. S posměchem nebo s diskriminací se David už dlouho nesetkal. Občas se mu stává, že se mu lidé snaží pomáhat, i když žádnou pomoc nepotřebuje.
„Jednou jsem si třeba v supermarketu dával peníze zpět do peněženky. Dělám to jednou rukou, takže mi to déle trvá, a paní pokladní mi chtěla pomoct. Jenže já to opravdu zvládnu," ujistil.
