Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Než by emigroval, šel sedět. Albert Černý do Francie ale odjede asi teď

Otrokovice – Velké zklamání. Tak by se dal popsat pocit chartisty, člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), zakladatele Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a jednoho z blízkých přátel Václava Havla, dnes pětasedmdesáti­letého Alberta Černého z Otrokovic.

24.11.2012 2
SDÍLEJ:

Albert ČernýFoto: DENÍK/Jan Karásek

Z čeho je tak zklamaný? 
Z politického vývoje v České republice po sametové revoluci.

„Za to, že se dnes opět dostávají k moci komunisté, ten vřed lidstva, za to může naše pravice, která ve skutečnosti žádnou pravicí není. Současná levice zase vznikla z estébáků," myslí si bývalý brněnský herec, který poznal socialistickou věznici a místo 
v divadle trávil roky jako řidič či pracovník krematoria.

Chartu 77 podepsal jako jeden z prvních a vzápětí se pustil do vydávání samizdatů. Byl také při vzniku edice Petlice, v níž vycházela díla Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy nebo Václava Havla. Kromě toho sepisoval různé politické texty.

„Přátelé mě požádali, jestli bych nevypracoval nějaký teoretický model demokratického uspořádání státu, který by nebyl založen na klasických politických stranách. Bavilo mě to," vypráví Černý.

Během pražského jara 1968 se seznámil s disidentem Rudolfem Battěkem, což hodně ovlivnilo jeho další směřování.

Ze státního divadla v Brně jej vyhodili kvůli politické činnosti a snaze založit odbory, ale také proto, že nesouhlasil s „osvobozením" země sovětskými vojsky v osmašedesátém a nijak se tím netajil.

„Vyhodili nás tehdy víc. Já jsem pokračoval v rezistenci a pak přišla Charta," vzpomíná Černý. Byl jedním z prvních, kdo ji podepsal.

„Protože ale kolegové z KANu věděli, že umím psát politické texty, byl můj podpis zapečetěn, aby na mě STB nemohla. Přesto na mě celkem brzy přišli. Bylo to v roce 1979. Nejdřív mě na 48 hodin zadrželi a o něco později, v březnu 1979, mě už zatkli, protože jsem mezitím už pracoval ve VONSu," popisuje. Tehdy to byl velký proces, známý jako Deset pražských.

„A jedenáctý v Brně jsem byl já. Dostal jsem tři a půl roku," dodává.

S Václavem Havlem se poznal ve VONSu a pak se potkali i ve vězení. „Já jsem celou dobu trestu strávil na Borech, kdežto Havel byl nejdřív spolu s Bendou a Dienstbierem v Heřmanicích. Pak ale Dienstbiera a Havla převezli taky na Bory a shodou okolností naše cely takřka sousedily," vypráví disident.

Přímo vedle sebe být nemohli. Na to se dávalo pozor, aby se političtí prokládali běžnými kriminálníky.

„Na cele nás bylo dvanáct, dohromady političtí i kriminální. V neděli jsme měli vycházky na nádvoří a hodinu denně jsme se mohli volně pohybovat po chodbách. Samozřejmě potom, co jsme dokončili rajony. Tu hodinu i vycházky jsme beze zbytku využívali k různým rozpravám. Byl tam také Dominik Duka, dnešní kardinál, který byl tehdy provinciálem dominikánů, nebo akademický sochař Otmar Oliva, ekolog Aleš Macháček, vydavatel křesťanské literatury Josef Vlček. Debaty byly velice přínosné z psychického i z duchovního hlediska," hodnotí zpětně Albert Černý.

„Pokud člověk tomu tlaku nepodlehne, je to obrovská škola a zkouška vnitřní síly a sebekázně. Z tohoto pohledu tří a půl let ve vězení vůbec nelituju," dodává.

Zajímavé podle něj bylo poznávat charaktery kriminálníků.

„Někdy to člověka překvapilo, někdy pobavilo a někdy až dojalo. Havel byl mezi lidmi známý už v těch sedmdesátých letech. Když ho přivezli na Bory, hned se to rozkřiklo a ti, co s ním byli na cele, kolem něj vytvořili takový obranný val. Z některých se stali jakoby dvořané, kteří mu málem nosili věci a chystali svačiny," říká pobaveně bývalý vězeň.

„Obdivovali ho, přestože nikdo neznal jeho dramatické dílo. Pro ně byl symbolem odporu proti režimu, o kterém i oni tušili, že není správný. Viděli, že je věznice plná lidí, kteří nic špatného neudělali, a někdy se i oni chtěli před námi trochu vylepšit. Tak říkali třeba, že tu samoobsluhu vykradli proto, že chtěli škodit socialismu," směje se Černý.

„Seděl tam i jeden prokurátor z padesátých let. Ne proto, že měl na svědomí lidské životy, ale proto, že zpronevěřil hodně peněz. Ale ten i v kriminále hned dostal funkci, nemusel pracovat a na ostatní dohlížel," vypráví pobaveně.

Zase taková zábava ale vězení za socialismu nebylo, dodává Albert Černý.

Albert Černý

„Už se většinou fyzicky netýralo jako v padesátých letech. Na to už byli soudruzi pohodlní, takže se uplatňovalo týrání psychické, zastrašování a vyhrožování, nebo takové, které se praktikovalo skrze některé z vězňů. Vyšetřovatelé si někoho vybrali a poštvali na něj bonzáky neboli vězeňskou samosprávu," líčí muž.

On sám si prý vytrpěl své, než zjistil, že se o něm mluví jako o takzvaném prcačkáři. „Pozor, to je vězeňský terminus technicus, který označuje někoho, kdo zneužil dítě. A i ti největší kriminálníci mají jakýsi zbytek morálky a vědí, že dětem se neubližuje."

Lež, kterou vymyslel někdo nahoře, jej mohla stát život. „Naštěstí jsem měl u sebe dokumenty týkající se mého případu. Ty jsem jim ukázal a to mě zachránilo. Pak se situace obrátila, spoluvězni se mi omluvili a od té doby jsme si už pomáhali. Třeba v plnění normy," dodává pamětník.

Normy se plnily například při výrobě šatonů, což byly skleněné diamanty.

„Byla to velká dřina. Sklíčka se brousí na těžkých aparátech a člověku projde za směnu rukama hodně tun. Jednou jsme to spočítali na 21 tun a smáli jsme se tomu černochovi, který ve spirituálu zpívá, jaký je chudák a že musí za den přeházet šestnáct tun uhlí," říká opět s pousmáním Černý.

Jeho prsty si prý na šatony pamatují dodnes. Další památkou, kterou si z kriminálu odnesl, byly žaludeční vředy. „Byl jsem na tom docela špatně. Naštěstí se ta informace dostala nějakým způsobem na Západ a odtud přišla intervence v obavě, že umírám, a pustili za mnou civilní internistku. Ta mi pomohla," vzpomíná Černý.

Pak pracoval mukl Černý v Tesle na telefonních relátkách. „To byla taky dřina, ale spíš psychická, protože jsme dělali úkon, který vyžadoval naprostou přesnost a cvik, abychom neprodukovali zmetky. Jenže byli jsme stále tlačeni k výkonům a množství, bez ohledu na to, co ta práce potřebuje," popsal disident.

Posledním jeho vězeňským zaměstnáním byla práce v kovošrotu. „Tam to bylo nejlepší. Rozebírali jsme tyče vysokého napětí, což byl hliník namotaný kolem ocelového jádra. Pak mě ale přeřadili na vytloukání olova z káblů. S těmi se mlátilo o velkou desku a všude bylo plno olověného prachu," popisuje své profese bývalý divadelník.

Další obory, v nichž pracoval po propuštění, bylo například pohřebnictví a autodoprava. Řídil nákladní auta i tramvaj v Praze.

Lidé jako Albert Černý vidí bídu dnešní politiky především v tom, že slova jako morálka a čest buď nezná, nebo z nich udělala pojmy bez obsahu. Tenkrát stačilo kývnout, podepsat, odvolat, někdy jen mlčet. A druhý den mohli být lidé doma. Nikdo z těch, s nimiž se tehdy přátelil, to prý neudělal. Nebo přistoupit na to, že se i s rodinou vystěhují na Západ a tam zůstanou.

„Tu nabídku jsem dostal. Řekli mi, že mě převezou na rakouskou hranici a že mám zařízenou emigraci v Kanadě. Vysmál jsem se tomu. Byla by to emigrace, ale taky spolupráce s těmi, kdo mi k ní pomohli," vysvětluje Černý.

V tom, že roky normalizace zvládl bez psychické újmy, mu prý pomohla víra.

„Byli jsme v kriminále takový katolický trojlístek: Dominik Duka, Josef Vlček a já. Vzájemně jsme se posilovali. No a Václav Havel usilovně hledal, což mu myslím vydrželo až do konce života," směje se Černý, který se s naším bývalým prezidentem přátelil i dlouho poté, co oba opustili věznici. A nejednou mu vytknul to, že nepomohl postavit komunistickou stranu mimo zákon.

Ve vězení prý neměl problém s kázní. „Bral jsem to tak, že člověk musí být čistý i v kriminále a chovat se jako člověk, ať je kdekoliv. Když mně jednou policajti vyhrožovali, mysleli si, že mě chytí na nedodržování vězeňského řádu. To se jim nepovedlo. Pak vyrukovali s tím, o co jim šlo. Přinutit mě k podpisu spolupráce s STB. Řekl jsem jim: pánové, já jsem věřící, můžete zabít tělo, ale duši nezabijete. Tu bych mohl zabít jedině já sám. Bylo to asi silné sdělení, protože pak už s tím otravovat přestali," vzpomíná pětasedmdesátiletý muž, který dnes studuje už několikátý obor univerzity třetího věku.

Hrdinství, o kterém mluví, nebylo prý v prostředí, které znal, tehdy žádnou výjimkou. Týkalo se všech politických trestanců, s nimiž se ve vězení potkal. „Možná někoho zlomili, já ale takový případ neznám. V tomto jsme drželi při sobě a vzájemně si dodávali sílu," říká.

Po propuštění se Albert Černý začal opět usilovně věnovat „podvracení republiky". Spolupracoval s různými zakázanými organizacemi, nově pak s Hnutím za občanskou svobodu, sepisoval politické texty a setkával se s dalšími disidenty. K tomu patřila také pravidelná nedobrovolná setkání s příslušníky STB a jiné nepříjemnosti, které ale ty, kdo už vězením prošli, nijak nepřekvapovaly.

Po revoluci se stal mimo jiné poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum, ředitelem ministerstva vnitra, velvyslancem v Bratislavě nebo zástupcem ředitele Kanceláře úřadu vlády.

„Disent ale neměl šanci v polistopadové politice vydržet dlouho. Nastoupila šedá zóna v čele s Václavem Klausem, která měla vžitou komunistickou technologii vládnutí. Ke slovu se dostaly tvrdé lokty a bezohlednost, takže jsme všichni postupně odpadávali. Klause si za několik věcí vážím, ale ta tvrdost, bezohlednost a sobectví se rozmohly tak, že jsou už skoro politickou normou. Mám strach, že právě na to demokracie zajde," dodal Černý.

Přestože pro něj byla dříve emigrace nepřijatelná, dnes Albert Černý vážně uvažuje o tom, že život dožije u rodiny ve Francii.

VOGLOVÁ JITKA

Autor: Redakce

24.11.2012 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Mráz na podzim. Ilustrační foto.
3

Následující čtyři týdny budou teplotně mírně nadprůměrné

Plameny v sobotu dopoledne zachvátily motorest v sousedství dálnice D10 u Hlavence na Praze-východ.
AKTUALIZOVÁNO
4

VIDEO: Kvůli požáru motorestu byly uzavřeny pumpa i dálnice D10

Horáčkovi radila babička: Prezident musí dobře vypadat na známce

/REPORTÁŽ, VIDEO/ Rodinný minipivovar znamená pro manžele Schönbauerovy celý život. Pracují v něm tři generace. I proto si Deník vybral mezi věrnými čtenáři právě rodinu ze severočeských Teplic, aby k nim na návštěvu přijel kandidát na prezidenta Michal Horáček.   

Zimbabwe slaví, že Mugabe padne, ten ale odstoupit nechce

/VIDEO/ Tisíce Zimbabwanů vyšli do ulic hlavního města Harare, aby oslavili armádu, která odstavila prezidenta Roberta Mugabeho, a současně vyzvali třiadevadesátiletého diktátora, aby konečně rezignoval. Ten ale stále odmítá podobné prosby vyslyšet.

Argentinské námořnictvo hledá ponorku se 44 lidmi, ztratila kontakt s pobřežím

Argentinské námořnictvo pátrá po jedné ze svých ponorek, která přestala odpovídat na signály z pobřežních plavidel. Naposled byla spatřena ve středu uprostřed zálivu svatého Jiří zhruba 432 kilometrů od východního pobřeží Argentiny. Na její palubě je nejméně 44 lidí.

AKTUALIZOVÁNO

U Bělče se srazila dvě auta. Dva lidé zemřeli, další tři transportoval vrtulník

V lesním úseku poblíž obce Běleč na Kladensku se v sobotu patnáct minut před 17. hodinou čelně srazila dvě osobní auta. Nehoda má tragické následky: dva mrtví a tři zranění lidé. Po nehodě zůstaly osoby zaklíněné ve vozidlech. Na pomoc jim proto okamžitě letěl vrtulník. Pro dva z nich už bohužel zbytečně.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT