V jednotlivých místnostech sedí děti a učí se. Čekám na Anitu a Barču, které se „uvolily" k interview. Místo nich ale do místnosti přicupitá roční miminko s dudlíkem v puse. „To je naše sluníčko Péťa," říká mi ředitelka domova Ivana Lacková. „Ahoj Péťo, já jsem taky Péťa," zdravím tmavo-
okého chlapečka. O naší spřízněnosti je zřejmě okamžitě přesvědčen, neboť se mi bez rozpaků vrhá do náruče. „Jak se sem dostal? Jednoduše. Má tu maminku, je jí patnáct. Den dětí tak budou slavit oba," usmívá se Ivana Lacková.

Pak už přichází sedmiletá Anita a osmiletá Barča, které obě navštěvují první třídu. A hned hlásí, že Den dětí se slaví i u nich. „Vloni jsme dostaly takový pohár. Byla tam zmrzlina a ovoce," olizuje se Barča. A paní ředitelka, tedy teta Ivana, hned ujišťuje, že ani letos nebudou o sladkou dobrotu děti ochuzeny.

A co by si holky ke svému svátku přály? „Někam si vyjet na výlet na kole, opékat špekáčky," shodují se. A i to se jim během pár dnů splní, vše je naplánováno víceméně na tento víkend. „A já bych ještě ráda 
k moři. Nikdy jsem tam nebyla a v katalogu jsem si našla obrázek, kde bylo samé moře a pláž," zasní se Barča.

Nejradši ze všech svátků mají holky Vánoce a taky Den matek. „Za mamkou na víkend jezdívám. Ve škole jsme malovali ruce plné lásky, sice jsem to nejdřív zapomněla 
v domově, ale pak jsem to mamce poslala po taťkovi. Měli z toho radost a nalepili si to na zeď," popisuje Anita. Nakonec nechtěně prozradím, že děti v pátek čekají ještě odpolední atrakce na Masarykově náměstí. „Fakt? Tak to bude super," těší se holky, pro které je nakonec dárkem i to, že se objeví v novinách. Na nějaký smutek zkrátka nemají ani pomyšlení.

Autor: Petra Kučerová