Vstávám s nejasnou představou, co mě čeká a také trochu s obavami.

V kufru auta s sebou vezu holínky, pro případ, že by byla tráva ještě mokrá. Teplé sluneční paprsky však naznačovují pravý opak.

Ihned po příchodu mě vítá starosta Prlova Ladislav Gargulák, ale já už se sháním po kvalitní kose, která by mi zajistila vítězství v nelehkém závodu.

Do soutěže se přihlásily celkem tři ženy, nejstarší z nich bylo v lednu sedmdesát let. „Účastním se už asi potřetí. Dnes je však opravdu horko a moc tomu nepřidává ani můj kroj," usmívá se Marie Hrňová.

Marie také nastupuje na svůj kousek jako první. Kosu si půjčuje a čiší z ní nadšení. Já se mezitím snažím odkoukat správné držení kosy a sleduji, s jakou vervou se do toho soutěžící pustila. „Dvě minut a čtyřicet vteřin," vykřikne jeden z porotců a cosi zapisuje. Další soutěžící se do toho opřela ještě více. Svůj kousek posekla za rovné dvě minuty. To už je slunce vysoko nad obzorem a jeho paprsky pálí čím dál více.

Dlouhou chvíli se odhodlávám také já, abych si tento nelehký úkol vyzkoušela. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Ztrapním se? Dokážu to vůbec?

Stále se snažím odkoukat ten správný styl. Zkušení mistři mezitím kropí svůj kousek louky, aby nebyla suchá.

„Tráva by se měla kosit ještě když je rosa. Na sucho to jde hůř," vysvětluje starosta Ladislav Gargulák.

Nakonec prosím jednu z pořadatelek, zda můžeme jít do akce. Kosu cestou ke kousku neposečené louky nesu neobratně. Přemýšlím, jak se vlastně drží. Tohle jsem zapomněla odkoukat.

Lidé mě obcházejí obloukem, aby nepřišli k úrazu. Konečně zaujímám postoj a poprvé se oženu nabroušenou kosou. Jana Malinová, která svolila, že mě u mé práce vyfotí, se na mě dívá trochu s nedůvěrou. Chválím se, že mi to jde. „Porota ale hodnotí také kvalitu odvedené práce," podotýká mladá pracovnice obecního úřadu.

Byla to snad narážka na můj trochu neobratný způsob kosení? Nevadí. Kosím dál a začínám se potit.

Když už mám pocit, že můj čas dalece přesáhl dvě a půl minuty, začínám obdivovat ostatní soutěžící.

Nakonec se podívám na výsledek své práce a nepřipadá mi to nejhorší.

Všichni mě před kosením varovali, ale mě to přišlo jako zábava a za statečnost se odměním jedním bramborákem

Rozčarování přichází až druhý den ráno, kdy mé tělo začíná cítit svaly, o kterých nikdy neslyšelo. Došla jsem tedy k názoru, že závod v kosení je zkrátka lepší než hodina v posilovně.