Ředitel hradišťské knihovny Radovan Jančář vysvětlil, jak to s penězi pro tuto instituci je a jaký je jeho názor na dnes populární literaturu.

Kolik peněz potřebuje knihovna na svůj roční provoz?

Rozpočet knihovny činí asi čtrnáct milionů. Skládá se ze základního příspěvku zřizovatele, kterým je město Uherské Hradiště, to je ta nejpodstatnější část, necelých dvanáct milionů, zbytek generujeme na příjmech. Finanční prostředky získáváme z registračních poplatků, z rezervací, z upomínek, z prodeje knih, je to kolem dvou milionů. Mimo to každoročně dostáváme dotaci od Zlínského kraje na výkon regionálních funkcí, ta je něco málo přes dva miliony. Má ale přesně určeno, kam poputuje. Platí se z ní např. pět pracovních míst pro zaměstnance, kteří se starají o regionální funkce, doprava knih apod. Nesmíme z této dotace čerpat na provoz městské knihovny.

Kolik lidí v současné době knihovna zaměstnává?

Máme třicet zaměstnanců, ale pět z nich je placeno z prostředků Zlínského kraje, jak je zřejmé z předchozí odpovědi. Kdybychom hypoteticky tyto peníze nedostali, museli bychom je propustit. Už bychom nevykonávali regionální funkce pro knihovny regionu, protože z příspěvku zřizovatele by to v žádném případě nešlo.

Co si představit pod pojmem regionální funkce?

To je na samostatný rozhovor. Regionální funkce se skládají z více činností, prioritní je ale společný nákup knih. Jsou tu profesionální knihovníci, kteří regionálním knihovnám knihy zpracují, obalí, někdo jim je musí zavézt. Veškerá data jejich on-line katalogů jsou na našem serveru, ale to se všechno se hradí z dotace od kraje. Řídíme je i metodicky, např. pro malé knihovny děláme různé přednášky a školení, protože spousta lidí v neprofesionálních knihovnách jsou dobrovolníci a nemají možnost sledovat moderní trendy. A přece jen je občas nutné je proškolit, aby viděli co a jak, jinak by se mohli vrátit někam do doby národního obrození.

Když srovnáte knihovnu na začátku devadesátých let a teď, co se nejvíce změnilo?

V podstatě bych řekl, že se už jedná o úplně jinou instituci. Stejný zůstal pouze základ – půjčování knih. Přirovnal bych to k vesnickému obchodu. Prodavačka za pultem vám podává zboží a k tomu jako protipól si dejte obchodní řetězec. Tak se změnila knihovna, dnes je obchodním řetězcem, dříve byla vesnickým obchodem. Většina služeb je dnes postavená na elektronických věcech, všechno je automatizované. Zjednodušuje to práci jak samotným knihovníků, tak následně čtenářům. Neskutečně se změnily také interiéry. Asi nejpodstatnější fakt je ten, že když jsem nastoupil do knihovny, byla ještě cenzura, zatímco dnes máme svobodu slova a to je asi jeden z největších výdobytků, když může vyjít jakákoli kniha.

Máte zajištěné financování na rok 2014, kdy se začne jednat o tom následujícím roku?

Každý rok to bývá stejné, protože náš rozpočet je součástí rozpočtu města. Někdy v červnu, červenci se dává první návrh rozpočtu, se kterým se dále pracuje. Musíme si sestavit svůj rozpočet na základě závazných kritérii, který předložíme, a potom existuje několik možností. Buď projde připomínkováním a je schválen, nejprve radou a pak zastupitelstvem, to se odehrává až ke konci roku, nebo se s ním pracuje, položky v některých kolonkách se snižují, jiné zvyšují.

Pojďme si zaspekulovat, co se může stát, když nedostanete pro rok 2015 tolik peněz, kolik potřebujete?

Já hlavně doufám, že tato varianta nenastane a zůstane zachován již schválený rozpočtový výhled města. V něm se s knihovnou a určitou částkou pro ni počítá, ale to samozřejmě může kdykoli změnit. Ta částka by měla udržet knihovnu provozuschopnou. Když byl vloni výpadek ze strany státu, tak jsme museli vytvořit jakýsi krizový scénář. V té době nám hrozilo, že rozpočet bude asi o pět milionů nižší. Vypadalo to tak, že bychom museli zavřít všechny pobočky na území města a dost razantně omezit provoz i v hlavní budově. Dnes půjčujeme šest dní v týdnu, po změně by to bylo tak čtyři dny v týdnu. Ale existovalo několik variant, toto byla jedna z nich. Ve výsledku by záleželo na rozhodnutí města jako zřizovatele. Samozřejmě bychom nebyli schopni poskytovat služby v takovém rozsahu jako dnes a jednoznačně by poklesla úroveň knihovny. Jsem velmi rád, že tento krizový scénář nenastal. Naštěstí náš zřizovatel chápe nezpochybnitelnou funkci knihovny ve městě a vnímá i fakt, že máme přes devět tisíc registrovaných čtenářů, což je v podstatě každý třetí obyvatel Uherského Hradiště.

Šetření jste se ale určitě nevyhnuli. Na co jste museli sáhnout?

Šetřit jsme začali už minulý rok, kdy nám byl snížen příspěvek o 1,5 milionu korun. Každý zaměstnanec ke své činnosti potřebuje určitý materiál, papír do kopírek, tonery do tiskáren, besedy něco stojí. Zjednodušeně se dá říci, že dnes každý vyfasuje na rok jednu propisku a ta mu musí vydržet. Platy zůstaly stejné, i když by si někteří zasloužili zvýšení, protože leckdy pracují nad rámec povinností. My jsme se ale vždy snažili dívat dopředu. Nikdy jsme se peníze nesnažili „projíst", ale mysleli jsme na budoucnost. Postupně jsme třeba obměnili počítače. I když teď nemáme na nějakou větší investici, máme určitou rezervu na pár let, protože jsme si to jakoby předplatili v době, kdy peníze byly.

Jaké nové služby jsme za poslední dobu zavedli?

Pro nás je podstatná zpětná vazba, proto se vždy jednou za čas snažíme od lidí zjistit, co se jim u nás nelíbí, co by šlo dělat lépe, co by si oni sami přáli. Samozřejmě ne všechno je realizovatelné. Velkým přínosem byl herbie box na vracení knih, který ušetří čas. Co se týče služeb, snažili jsme se zaměřit na co největší pohodlí čtenářů. To znamená, že mnoho věcí jsme udělali on-line, aby čtenáři do knihovny chodili pro finální službu. V poslední době služby spíše profilujeme, nezavádí služby „pro všechny". Například jsme zavedli placení kartou v knihovně. Nebo nás napadlo, že mnoho rodičů nesnáší na začátku školního roku nákup obalů a obalování knih. Proto jsme jim nabídli, aby si přinesli knížky a sešity, a my jsme jim je za poplatek obalili. Aby ta služba měla smysl, musela být kvalitní a rychlá, proto jsme nabídli dvě možnosti: na počkání a do 24 hodin. Zájem byl velký, osvědčilo se nám to. Obalovala naše balička, používala profi fólii, takže se obaly tak netrhají a hlavně se balí na míru. Další zajímavou službou je třeba bleskovka. Zavoláte do knihovny, abychom vám nachystali určité tituly, a za 24 hodin si je můžete vyzvednout u pultu. Služba je nadstandardní, proto je zpoplatněná, ale ujala se. Čtenáři mají k dispozici i samoobslužné zařízení, a pokud nepotřebují radu knihovníka, mohou si proces vrácení či půjčení knih udělat sami. To je podle mě cesta vývoje knihovnictví, snažit se lidem co nejvíce usnadňovat návštěvu u nás a šetřit jejich čas.

Jednou z našich novinek je také půjčování deskových her. Naskytla se nám možnost pořídit je za výhodné ceny a už jsme dokonce uspořádali odpoledne hraní deskových her za mimořádného zájmu. Jsou to sice doplňkové služby, ale všechno patří k trendu „knihovna jako obývák". Je zřejmé z různých výzkumů, že člověk se pohybuje mezi třemi místy – domov, zaměstnání nebo škola a my se snažíme, aby tím třetím byla právě knihovna. Chceme, aby se tu návštěvníci cítili jako doma. Vzpomínám si, že když jsem nastoupil do knihovny, nesmělo se sem nosit pití, bylo to všechno takové sešněrované. Přitom když si člověk půjčí knížku domů, my stejně nevíme, co tam s ní dělá. Myslím si, že lidé by se měli v knihovně pohybovat co nejméně omezeně. I proto jsme za peníze, které jsme získali za vítězství v soutěží Městská knihovna roku, inovovali čítárnu. Najdete zde sedací vaky, pohovku, křesla i venkovní lavičky, aby si každý mohl vybrat, co má rád.

Jednou ze služeb jsou tematické kufříky. Je o ně zájem?

To není náš originální nápad, s tím přišly severské knihovny, které už mnoho let určují trendy v evropském knihovnictví. Napadlo nás, že když má člověk rád nějaké téma a půjčuje si knížky z určité tématické oblasti, že bychom mu k tomu mohli dát i nějaký bonus. Vymysleli jsme zatím deset základních témat. O kufříky byl enormní zájem, proto jsme se rozhodli, že letos přidáme tři nová témata, jeden z kufříků bude například genealogický.

Co nového plánuje v nejbližší době v knihovně zavést?

Nápadů je pořád hodně, ale teď jsme zavedli v rychlém sledu poměrně hodně inovací a myslím si, že někdy není dobré doslova zahltit lidi novinkami. Přesto ale jednu novinku prozradím, chtěli bychom udělat nové webové stránky. Doba už nazrála pro trochu jinou komunikaci. Chceme, aby stránky souzněly s trendem doby, a to jsou sociální sítě. Nové pojetí stránek by mělo být daleko modernější, svěžejší, mnohem víc fotografií, stream videí apod. Navíc v dnešní době velká část uživatelů používá chytré telefony a současné stránky se na nich nezobrazují tak, jak bychom si představovali. Weby považuji za výkladní skříň knihovny a ta už dnes funguje na nejmodernější bázi.

Mluvíme pořád o elektronizaci všeho. Jaký je váš názor na elektronické čtečky knih?

Možná je to generační záležitost, i když nemám problém s žádným médiem, vyzkoušel jsem elektronické čtečky, ale přece jen mám raději papírovou knihu. Dobrou knihu totiž vidím jako celek. Když přijdu do knihkupectví, tak se dívám, jak je výtvarně zpracovaná, jak je typograficky upravená, jak voní, jaké jsou tam obrázky, jakým fontem písma je vysázená, sundám přebal, podívám se, co je na deskách, dívám se, jestli má záložku. To všechno mi dotváří celý artefakt, kterým je kniha. Samozřejmě, že čtečka má výhody, můžete si tam stáhnout tolik knih, že je nepřečtete za celý život. Přesto musím říct, že je to studené, strojové, neosobní. Pokud si budu moci vybrat, vždy sáhnu po té tištěné. Ale rozhodně nepřestanu číst, pokud by už v budoucnu nebyla k mání.

Za jak dlouho se objeví kniha v knihovně po tom, co vyjde?

Pokud se jedná o velkého distributora, dá se říci, že je kniha u nás do čtrnácti dnů, do tří týdnů. Malá prodleva je v tom, že já hájím trend mít akviziční komisi, protože někdo je odborník na dětskou literaturu, jiný zase na dospělou apod. V principu knihy nejdříve vezmeme do komise, která se koná každý týden kromě tzv. hluchých období, což je leden a letní prázdniny, a s knihou v ruce se rozhodujeme, zda ji koupíme nebo ne. Časový problém nastává, když se čas od času objeví šlágr, například Žítkovské bohyně nebo Millénium. A protože zase tolik finančních prostředků nemáme, vezmeme knihu jednou, maximálně dvakrát. Obyčejný titul bereme zásadně jednou, pouze když je velká poptávka, máme více výtisků. Třeba 50 odstínů šedi má dnes takovou čekací lhůtu, že přijdete na řadu za dva roky, ale to my už neovlivníme.

Dokážete odhadnout, kolik knížek za rok nakoupíte?

Knižní trh je v České republice od roku 1989 založen na Vánocích, nejvíc knížek vychází v říjnu a listopadu. Hluché měsíce jsou naopak o prázdninách, kdy jsou dovolené i v tiskárnách a nakladatelství. Podle standardů by knihovna našeho typu měla nakoupit mezi čtyřmi až šesti tisíci svazků za rok. My se pohybujeme kolem pěti tisíc. Cena knihy na trhu ale neustále roste, takže za stejné peníze nakoupíme méně.

V poslední době mají velký úspěch romány s lechtivou tematikou jako 50 odstínů šedi? Proč jsou podle vás tak populární?

Já bych to ani nenazval literaturou. I řemeslně napsaná kniha má jakousi úroveň, ale 50 odstínů není ani řemeslně dobře napsané, spíše hodně podprůměrně. Člověk se nad tím zamýšlí, jestli se to potkalo v nějakém čase, zda internet dokáže vyvolat takové davové šílenství. Předpokládám, že stejně devadesát čtenářů ze sta bylo zklamaných, pouze to veřejně nepřiznají. Podle mě je to taková pohádka pro dospělé, pro životem nebo vztahem zklamané ženy. Čtenář si možná představuje, že je na místě hrdinky a že i jeho může něco podobného potkat. Já na ní prostě nic výjimečného nevidím. Naopak si myslím, že za pět let si na knihu nikdo ani nevzpomene.

Někdy se stane, že se správně sejdou okolnosti. Vezměte si Simonu Monyovou. Ona byla velmi čtená i před smrtí, ale po tragickém úmrtí se poptávka po jejích dílech neuvěřitelně zvýšila. Nic dalšího už totiž nenapíše. Po jejích knihách tak sáhli i lidé, kteří by to za jiných okolností vůbec neudělali, protože ve všech médiích slyšeli Monyová. Obsah je sice nezaujme, ale aby nebyli vyděleni mimo celospolečenské téma, zajímají se o to.

Já nikoho neodsuzuji, že čte 50 odstínů šedi, i špatná literatura podporuje fantazii a to je důležité. A zlepšuje také slovní zásobu, proto je vždy lepší, když člověk čte i méně kvalitní literaturu, než když nečte vůbec. Ani v minulých dekádách nevévodil nejčtenějším knihám Čapek.

Neméně populární jsou také romány s upíry. Může si z takových knih člověk něco odnést?

Každý člověk čte z jiného důvodu. Já si nemyslím, že každá kniha musí nutně člověka obohatit. Někdy člověk sáhne po knize, aby si odpočinul. Nechce přemýšlet, chce vypnout. V práci byl třeba osm hodin v permanentním stresu a nechce přemýšlet s autorem nad nějakými filozofickými myšlenkami. On si chce přečíst dobře napsanou detektivku. Teď jsou třeba v kurzu upíři, mám už ale trochu pocit, že autor do děje nacpe upíra jen proto, aby se kniha prodávala a četla. V každém žánru jsou lepší a horší knížky. Buď to autor myslí se čtenářem upřímně, nebo se jen chce svézt na vlně popularity. Zajímavý úkaz je takzvaná severská krimi. To je literatura, která díky jednomu spisovateli drží český knižní trh už pět let. Jedná se o Larssonovo Milénum, kde se zase seběhlo několik věcí najednou. Já osobně ho nepovažuji za významné dílo, je to velice šikovně napsaná detektivka, není hloupá, zaujala filmaře a co je důležité, autor zemřel. A protože Larsson už nic nenapíše, tak hledáme někoho, kdo píše jako Larsson. Toho samozřejmě využila severská nakladatelství a vydala jakéhokoli autora, kterému dala podtitul – nový Stieg Larsson nebo detektivka roku v Norsku, Dánsku či Švédsku. Strhnul se velký boom, u nás v knihovně je severská krimi beznadějně rozpůjčovaná. A zvláštní je, že se s touto vlnou zájmu svezli i autoři, kteří u nás před patnácti lety vyšli naprosto bez povšimnutí. Vezme se jen nová obálka a dodá se podtitul nástupce Stiega Larssona.

Dneska se příliš nečte tzv. vysoká literatura, čím to podle vás je? Je moc složitá? Bojí se lidé?

To je na širší sociologický průzkum. Doba se snaží lidem tak usnadňovat život, že by měli mít víc času, ale oni ho mají naopak méně. Stráví ho zpravidla spoustou úplně nesmyslných činností a mají tak méně času na četbu. Určitě jsou pořád lidé, kteří čtou vysokou literaturu. Jen se ta skupina posunuje v sociální skladbě obyvatel a zužuje se počet lidí, kteří ji čtou. Zatímco dřív četla vysokou literaturu střední vrstva, co se týče vzdělání, teď už se to posunulo k vysokoškolským profesorům. My bychom měli být rádi, že lidé vůbec čtou.

Jak by podle vás měl dospělý „donutit" dítě číst?

Když budete někoho nutit, nedocílíte vůbec ničeho. Když člověk dosáhne určité samostatnosti, tak to stejně dělat přestane. Alfa omega je v rodičích. Pokud rodiče před spaním dítěti čtou, tak dítě vrozeně získá nějaké návyky. Jeho fantazie to pak dále vyžaduje. Já se například domnívám, že by měla být daleko větší volnost ve školní četbě na základní škole. Kdo z nás má na nočním stolku sto let starou knihu, většina tam má Dana Browna a my po dětech chceme, aby četli knihy, které si my sami nevezmeme do ruky ani v dospělosti. Měli bychom jim nechávat daleko větší volnost v četbě a měli bychom být rádi, že čtou, než je sešněrovávat. Jiná věc je střední škola, tam už je někam směrujme, ale na základní škole bych tomu já osobně nechal volnost.

Jaké akce knihovna během roku pořádá? Co byste letos doporučil?

Březen je měsíc čtenářů, kde máme několik zajímavých akcí. Měl by přijet, pokud se to podaří, Jiří Stránský, autor Zdivočelé země a bývalý předseda PEN klubu. Chystáme také besedu s Kateřinou Dubskou, která napsala velmi zajímavou knihu Člověk Gabriel. Odehrává se z části ve Vídni, ale hlavně tady pod Buchlovem. Je to velmi poeticky laděný příběh osudů jedné romské rodiny před více než sto lety. Je to takový výlet do jejich duše. Každý rok mám přání přivézt nějakou spisovatelskou hvězdu. Moc bych si přál, aby přijel Josef Klíma, ale jednání je docela obtížné, proto bych jeho návštěvu nerad sliboval.

Poslední knížka, kterou jste četl a která vás zaujala?

Dočetl jsem ji minulý týden, Rozmarná léta Jiřího Menzela. Je to vlastně jeho autobiografie, která končí v roce 1989. Člověk se tam dozví spoustu zajímavostí, třeba jak měl původně herecky obsazené Postřižiny a nakonec to dopadlo jinak a bylo to lepší než původní záměr. Není to jen filmařské vzpomínání, řekl bych, že zachycuje část historie české společnosti, její kulturní, společenské i politické dění. Dobře se to čte.

Jaké je vaše oblíbené místo na čtení?

Úplně nejraději si čtu ve vaně plné horké vody. Přál bych si, ale málokdy se mi to podaří, abych si mohl vodu jen dopouštět a číst. Nejčastěji ale čtu v posteli. Jinak jsem schopný číst v podstatě úplně všude. Dokonce jsem nervózní, když někam jedu a nemám nic na čtení. To jsem schopen číst i jízdní řád.

Radovan Jančář

- narodil se 8. ledna 1968

- ředitelem Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana je od ledna 2006, v knihovně ale působí od roku 1989 s tím, že sedm let působil v soukromém sektoru

- vystudoval střední ekonomickou školu v Bučovicích zaměřenou na zemědělství, dálkově vystudoval Filozofickou fakultu Slezské univerzity v Opavě, bakalářský obor knihovnictví a informační studia, a poté magisterský obor knihovnictví se zaměřením na veřejné knihovny komunitního typu

- napsal knihy: Kniha o Těšově, 100 let místní dráhy Újezd – Luhačovice, Újezdec u Luhačovic: dějiny farnosti a obce. Pravidelně také přispíval do regionálních novin a časopisů

- jeho koníčky jsou rodina, četba, historie, genealogie, divadlo, film a ovocnářství

- je ženatý, má dvě děti