„Lépe se vyjadřuji psaným projevem," říkal sice na začátku našeho setkání spisovatel Michal Čagánek, povídání to ale bylo více než zajímavé. O cestování, o inspiraci, o Žítkové i snech.

Nedávno jste se vrátil z tříměsíčních cest…

Ano. Navštívil jsem Francii a potom ještě krátce Švýcarsko. Francie je velká láska mé přítelkyně, spolu s kterou jsem tyto krásné země navštívil. Lenka v současné době francouzštinu studuje na Masarykově univerzitě v Brně. Už vloni jsme plánovali, že se vypravíme, ale vyšlo to až letos.

Jak jste se měli?

Ze zpětného pohledu víc než dobře. I když i hodně starostí bylo, například s dopravou, cestovali jsme totiž převážně stopem. Dopředu jsme si domluvili několik míst, kde jsme potom pracovali jako dobrovolníci, přes internetovou stránku Workaway, kterou můžu vřele doporučit. Jedná se o síť různých menších farem, rodin a jednotlivců, kterým je možné za byt a stravu pomáhat, s čím je třeba. V nabídce jsou zemědělské, zednické i jiné práce. Každý si může vybrat, co ho zajímá.

Proč jste se na cesty vlastně vydali?

Vydali jsme se za krásami Francie, za sluncem, bílými camargueskými koňmi, lahodnými sýry… Hlavně jsme však chtěli získat praktické dovednosti, které následně uplatníme při tvoření našeho budoucího bydlení a zahrady. Vyzkoušeli jsme si různé práce, které s tím souvisí. A taky kvůli podobně smýšlejícím lidem, navázání kontaktů, zdokonalení se v jazyce. Dalším důvodem bylo mít čas a prostor pro sebe a svoji tvorbu.

Takže jste i při cestování tvořil?

Ano. Dal jsem si na naši cestu několik tvůrčích úkolů. Kreslil jsem obrázky k cyklu svých pohádek O chlapci, snu a medvídku, které chystám na nejbližší dobu k vydání. Bude to útlá knížečka ve stylu omalovánek, černobílé kresby, které si děti budou moci domalovat. Současně jsem k tomu namlouval audio verzi těchto příběhů, které budou ke stažení na mých stránkách. Další aktuální věc je román Plyšový Buddha, na kterém již delší čas pracuji a ke kterému jsem ve Francii a následně ve Švýcarsku nasbíral hodně inspirace.

Ten už se rodí i na papíře, nebo zatím jen ve vaší hlavě?

Mám spoustu poznámek, které zvolna zpracovávám. Celý příběh už mám poskládaný v hlavě, teď se soustřeďuji na různé detaily a podrobnosti k postavám a situacím, které v knize popisuji.

To je blízká budoucnost, ale vaše aktuální knížka se jmenuje Malá. A jako autorka je tam spolu s vámi uvedena Blanka Nová…

Blanka Nová je postava z knihy, děvčátko, které jsem stvořil a které částečně stvořilo mě. Je to nevšední děvčátko, které bydlí v Praze a současně na planetě Nauhir, o které často nadšeně vypráví. Mimo jiné je zvláštní tím, že je ve svém věku velice samostatné, od čtyř let samo chodí po městě, jen se svým zvířecím kamarádem, malým morčátkem Griz-Lim. Navštěvuje různá místa, dětská hřiště, nemocnici, kde leží její maminka, a také obchodní dům Svět, kam si chodí číst v knížkách. To vzbuzuje nevoli ochranky, která si myslí, že tam chodí krást nebo že se minimálně ztratila. Nakonec se děvčátka ujme majitel obchodního domu, který je děvčátkem fascinován. Nejenže Blanka čte a píše, ona dokonce píše knížku o svém životě. Spolu se svojí ženou jí pak knihu pomůže vydat. Knížka Malá je vlastně onou knížka, kterou Blanka píše. Já jsem, obrazně řečeno, jenom držel pero nad papírem.

Nám se vždycky říkalo, že do knížek se nesmí kreslit, ale vy v ní máte speciální stránky na kresby…

Do této knížky se kreslit rozhodně může. Děti jsou od přírody stvořeními hravými a kreativními, pokud se jim nějaký příběh líbí, rády si jej samy dotvoří. Knížka je plná dětských obrázků, určitě to některé malé i větší čtenáře inspiruje k vlastní tvorbě. Mají pro ni prostor přímo v knize. Uzpůsobil jsem tomu i výběr papíru.

Sbíral jste inspiraci pro postavičku Blanky třeba v mateřské škole, kde jste učil?

Taky, ale i všude okolo, jak se tak rozhlížím po světě a vnímám své okolí. Samozřejmě je tam otištěno také mnoho mých vlastních vzpomínek na dětství a mých osobních životních zkušenosti.

Děti jsou tedy vaší inspirací?

Děti a vůbec lidé v mém okolí. Každý, s kým se potkám, mě nějakým způsobem inspiruje.

Dočetla jsem se, že jste původně stavař…

Vystudoval jsem střední průmyslovou školu stavební ve Zlíně, této profesi jsem se ale nikdy nevěnoval.

… a pak jste taky chvilku studoval pajdák.

Rok jsem zkoušel štěstí na Masarykově univerzitě v Brně, obor český jazyk občanská výchova, protože už tehdy jsem měl velmi silné tvůrčí potřeby, co se týče psaného slova. Ale zjistil jsem, že to, co se tam dozvídám, mi k psaní až tak neslouží. Také jsem si nedokázal představit, že bych měl učit děti, tak jsem se rozhodl odejít, i když to bylo velice náročné rozhodnutí. Rodina do mě totiž vkládala velké očekávání.

Vidíte, a já bych zrovna řekla, že vy byste dokázal děti učit…

Věřím, že se k učení ještě dostanu, ale jinou formou. V současné době s přítelkyní připravujeme speciální pořad nejen pro školní děti s názvem Umění žije. Oba v tomto pořadu zúročíme naše dovednosti, ať se to týká psaného i mluveného slova nebo písničkářské tvorby. Program bude obsahovat také výtvarný projev a pohybové cvičení včetně tance.

Plánů máte hodně. Kde se vidíte za deset let?

Máme s partnerkou vysněný domek, který si postavíme za pomoci našich přátel ekologickými postupy a s využitím místních zdrojů dřeva, hlíny, slámy… K domku patří ovocný sad, permakulturní zahrada, nechybí zvířata, hlavně koně. A samozřejmě děti. Z daleka přijíždějí přátelé, pro inspiraci nebo se na chvíli jenom tak zastavit v tichu přírody. Naše místo zaslíbené, kde se cítíme velmi dobře a kde máme spoustu přátel, je Žítková, kde se pomalu zapojujeme do místního dění, které například zahrnuje lesní mateřskou školu, která zde prozatím funguje jeden den v týdnu. Já aktuálně začínám pomáhat s budováním takzvané sdílené knihovny. To znamená, že každý, kdo chce, může do společné knihovny formou daru nebo zápůjčky nabídnout své vlastní knížky, které ho nějakým způsobem oslovily, o kterých si myslí, že by mohly oslovit a inspirovat také ostatní čtenáře.

Takže za deset let se potkáme na Žítkové v knihovně…

V knihovně anebo někde poblíž. Na Kopanicích je spousta krásných míst na setkání nejen s lidmi, ale i s krajinou samotnou.

Autor: Petra Kučerová