Olympijské festivaly fičí v plném proudu, zejména v neděli se slavilo padesát let od zlata Vašeho dědečka. Co na to říkáte?
Je to skvělé, ani jsem nečekal, že to bude až tak honosná a velká vzpomínka. Vlak, telemark pro dědu, všude samá čepice raškovka. Kdyby děda ještě žil, určitě by měl slzy v očích. Je to vynikající pocta pro dědečka. On byl hodně citlivý člověk. Věděl by, že je to obrovská čest, že se takovýto nápad zrodil. Čepici, která připomíná jeho zlato, nosí v republice padesát tisíc lidí. To je krása.

Nemrzí vás ani dnes s odstupem času, že jste musel kariéru ukončit tak brzy?
Jako sportovec, který byl dvakrát na olympijských hrách, si občas říkám, jaké by to asi bylo, kdyby se tehdy nestalo to, co se stalo. Na druhé straně, konkrétně atmosféru her jsem zažil. V sezoně 2006/2007 jsem šel výkonnostně hodně nahoru a měl jsem potenciál dostat se do světové špičky. Bohužel, pád to všechno ukončil, ale i přesto jsem si svoji kariéru užil se vším všudy. Je to věc uzavřená, u sportu jsem zůstal například v roli komentátora pro Eurosport nebo jako organizátor Memoriálu Jiřího Rašky.

Co může fanoušek sportovcům, kteří jsou právě nyní na olympiádě, v tom dobrém slova smyslu závidět?
Sportovci na hrách jsou samozřejmě zaměřeni především na svoji disciplínu. Snaží se myslet v tom smyslu, že je to závod jako každý jiný. Ale je to výjimečná událost, která je jednou za čtyři roky. Takže tam určitě je trochu větší tlak, zvlášť, když je sportovec v dobré formě a pomýšlí na úspěch. I přesto všechno nejde olympiádu nevnímat jako místo setkání s jinými sportovci, které běžně nepotkává. Když si vzpomenu jak jsem v Salt Lake City potkával hokejisty z NHL, které jsem znal jen z televize, běžně u snídaně, bylo to hodně zajímavé. A podobné to bylo i s Alešem Valentou, Nikolou Sudovou a dalšími sportovci. Tohle je ta přidaná hodnota, kouzlo, které umí udělat pouze olympijské hry…

Co naopak fanoušek sportovcům vůbec závidět nemusí je obrovská dřina na tréninku. Co například není za přípravou skokana na lyžích vůbec vidět?
Vím, že si spousta lidí myslí, že skoky na lyžích, to je vlastně jen sport o třiceti vteřinách a pak nic. Že se skokan pustí z lavičky dolů, na hraně se odrazí a dole dopadne do telemarku. Pak zabrzdí a jde na další skok. Jenže tohle je jen ten úplný vrchol pyramidy. Na jejím začátku je tvrdá příprava. Ať už psychická, tak samozřejmě fyzická. Jde o tréninky v posilovně, trénování dynamiky, rychlosti a koordinace. Za den je to kolem osmi hodin přípravy. Pak jde na můstek všechnu tu přípravu pouze proměnit v ten nejlepší skok. Doby, kdy se za trénink považovalo absolvování desítek a stovek skoků, ta už je dávno pryč.

Jan Mazoch* Skoky na lyžích
* Narozen: 5. 9. 1985
* Zajímavosti: vnuk Jiřího Rašky, účastník ZOH 2002 v Salt Lake City a 2006 v Turíně. Kariéru ukončil po těžkém pádu v Zakopaném v roce 2007.

Ve vašem případě asi byly skoky na lyžích logickou volbou. Byl váš děda pro vás velkým vzorem?
Vůbec nikdo mě do skoků na lyžích netlačil. Jenže já jsem se ve skokanské rodině narodil a vyrůstal jsem v ní. Od dítěte jsem se kolem skoků na lyžích motal. Když jsme na jedněch závodech ve Frenštátě pod Radhoštěm byli fandit strejdovi, oslovil mě trenér dětí a ptal se, jestli bych chtěl skákat. Odpověděl jsem mu, že ano. Bydlel nedaleko nás, takže si mne vyzvedl o dva dny později u domu a odvezl na skokanský můstek.

To vám bylo šest let. O deset let později jste byl nominován na olympiádu v Salt Lake City a o další čtyři roky později do Turína. Kdybyste mohl srovnat obě olympiády, která se vám víc líbila?
V Americe jsme bydleli jako výprava pohromadě. To bylo perfektní. V Turíně naopak jsme byli hodně rozházeni po střediscích. To byla veliká škoda a mně to moc mrzelo, že jsme se v Itálii nepotkávali tak často s jinými sportovci. V Americe jsem byl opravdu šestnáctiletý nováček, který teprve nakukoval mezi elitní skokany. O čtyři roky později už jsem to bral přece jen trochu jinak.