Právě z těchto tří zdrojů vznikl tento velký rozhovor, v němž se Roman Šebrle také vyznal k lásce ke skokům na lyžích, které si „načerno“ zkusil v roce, kdy vytvořil světový rekord. Co myslíte, věděl o tom tehdy jeho trenér?
Jak si bývalá hvězda ryze letního sportu užívá zimní olympiádu?
Hodně, Vím totiž, co to obnáší se důkladně připravit na tak vrcholnou akci. Fandím samozřejmě především našim sportovcům a jsem velmi rád, když tu medaili získají. Užívám si to naplno a už bez nějakého většího nervování.
Nemůžeme se nezeptat, jak vzpomínáte na tu svoji zlatou olympiádu?
No, už je to dlouho, co jsem ji vybojoval. Bylo to v roce 2004 v Aténách, kdy jsem vyhrál. Já naštěstí nejsem ten typ sportovce, který by tu zlatou medaili měl absolutně vysněnou jako jedinou metu svého sportovního života. A když na ni pak dosáhne, tak má v duši prázdno a už mu jaksi chybí motivace do další práce. Někteří mí kolegové a kamarádi to takto říkali a občas to prý tak cítili. Já ne, měl jsem to v hlavě nastavené naopak. Já jsem si výhru užíval. Byl jsem pasován na favorita, byla to obrovská psychická zátěž, po dvou dnech závodění to ze mě spadlo a já pak mohl slavit. Nejen hned v Aténách po závodě, ale i další dny, týdny, no… skoro měsíc. Bylo to období, na které se nezapomíná a které mi zůstane v hlavě hodně dlouho.
A kde máte schovanou tu zlatou olympijskou medaili?
To bych taky rád věděl, kde je…(smích)
Byl jste králem desetiboje, jak jej sledujete nyní?
Samozřejmě sleduju, ale zase ne tak úplně důkladně a precizně. Já jsem hodně zaměstnán, nemám možnost se tím zabývat dennodenně. Jezdím do Götzisu, což je rakouská Mekka desetiboje. Tam se koná vždy jeden z prvních vícebojů sezony, má to šmrnc, má to grády, jsou tam ti nejlepší světoví závodníci. To si nenechám ujít. Přiznám se, že mi to chybí. S klukama tam jezdím a pak sleduji během celého roku, kolik kdo získal bodů, kolik kdo skočil, hodil, zaběhl. Těch desetibojů není za sezonu zase tolik, takže si můžu udržet celkem komplexní přehled. Kdyby se závodilo víc, asi by mi to hlava pod náporem dalších pracovních záležitostí už tolik nebrala.
Romane a co golf, ten je nyní vaší prioritou číslo jedna, ne?
Jo jo, je to tak. Golf mi teď nahrazuje to, co jsem zažíval jako sportovec atlet. Doufám, že to někam dotáhnu, ale kam to bude a jak vysoko, to nedokážu předpovědět.
V pátek rychlobruslařka Martina Sáblíková vydřela stříbro na trati na pět kilometrů a celá dojatá a s vlajkou přes ramena oběhla dráhu. Tohle vy dobře znáte právě z Atén. Co se sportovci v takovém okamžiku honí hlavou?
On si sportovec nesmí připustit, že to dělal jen a jen pro sebe, ale že za ním stojí jeho realizační tým, že ho podporují kamarádi, přátelé, celá rodina i fanoušci, které nezná osobně. Musí si uvědomit, že to vybojoval on na sportovišti, ale nesmí ho to svazovat. Když pak vyhraje, je rád, nejen za sebe, že udělal radost rodině, blízkým, že ho podporovali. Patří to k oslavě vítězství a je to moc hezký.
S vlajkou přes ramena se běhá hned po závodě, to koneckonců vidí celý svět na televizní obrazovce. Ale pak přijdou oslavy a ty vy jste taky uměl parádně, jen co je pravda…
To možná ano, ale musím hned říct, že k alkoholu jsem nikdy neměl moc blízko. Když jsem byl v plné přípravě na desetiboje, a ještě třeba na olympiádu či mistrovství světa, tak se nikdy nepilo, ani kapka. To by při takové enormní zátěži, jakou představuje desetiboj, nešlo dohromady. Prostě neoslavovaly se ani nějaké dílčí úspěchy. Když pak ale přišla olympiáda, nebo byl večírek na závěr sezony, v níž se vyhrálo něco velkého, tak jsme za to uměli vzít. To se prostě muselo oslavit.
Vy jste v Aténách stál na medailovém pódiu až druhý den po závodech, to už ale bezprostřední emoce vyprchaly. Teď je to přece jen trochu jiné…
Ano, ten květinový ceremoniál má něco do sebe, je tady pro diváky a koneckonců i pro závodníky hned po skončení. Na to pak naváže později medailový ceremoniál, to jsem koneckonců viděl dnes tady na Olympijském festivalu v případě Evy Samkové.
Kdybyste si měl vybrat zimní sport, který by to byl?
Hrával jsem hokej, ale ne závodně, rád bych si zkusil biatlon, na běžkách jezdím a ani se střelbou bych neměl problémy, terče trefím, ale nevím, jak by to vypadalo po zátěži. Přiznám se, že miluju skoky na lyžích. Jednou jsem skákal v Harrachově na můstku s kritickým bodem osmnáct metrů. To bylo tuším v roce 2001, kdy jsem udělal světový rekord. Trenér o tom nevěděl, samozřejmě by nám to nedovolil…
Roman Šebrle*Atletický desetiboj
*Narozen: 26. listopadu 1974
*Olympijský vítěz z Atén 2004, mistr světa z Ósaky 2007, jako první atlet světa překonal bájnou hranici 9 000 bodů.
JAN HRABÁLEK