Uplynulo dvacet let od senzačního vítězství na Turnaji století. Uteklo to rychle?
Ano, šíleně. Přijde mi to jako včera. Zvlášť v době olympijských her se člověku vybaví všechny vzpomínky. Dvacet let je však dvacet let a čas se podepsal na všech hráčích i realizačním týmu, ale pokud vím, všichni kluci jsou v plné kondici, svěží a zdraví. Bohužel jsme se museli rozloučit s Ivanem Hlinkou, který byl fenomenální trenér. Šlo o nejlepšího kouče, se kterým jsem se setkal. Výborný člověk, skvělý parťák a nikdy na něj nezapomenu.

Kdy jste začal věřit, že můžete získat zlato?
Doufali jsme od začátku, ale byli jsme realisté. V Naganu nám nikdo nevěřil, jeli jsme tam jako outsideři. Dokonce kanadský kouč (Marc Crawford – pozn. red.) říkal Petru Svobodovi, ať nejezdí, že dopadneme jako jamajský bob. Jak jsme procházeli turnajem, postupně nás všichni začali brát. Po semifinále s Kanadou přišel trenér javorových listů znovu za Petrem a tvrdil mu, že mají naši hru přečtenou do detailu, takže nechápe, proč je pořád porážíme. Petr mu poklepal po rameni a odpověděl, že hrajeme pokaždé jinak. (smích)

Vybavíte si jednu konkrétní věc, když se řekne Nagano?
Nejsilnější zážitek mám, když dal Petr Svoboda vítězný gól. V základní části jsme s Rusy prohráli a před finále jsme si řekli, že podruhé už zvítězíme. Kromě toho jsme vytvořili výbornou partu, kluci spolu drželi, což nám zajistilo výhru v turnaji.

Že jste měli výbornou partu, asi dokazuje i to, že jste se při nájezdech v semifinále proti Kanadě všichni drželi kolem ramen. Vzpomenete si, jak nápad vznikl?
Spontánně, šlo totiž o všechno. Dokazuje to, že parta byla opravdu skvělá, protože nápad vzešel od kluků, a ne od nikoho z realizačního týmu. My se pouze přidali.

Velkou podporu jste navíc měli ještě z České republiky…
V olympijské vesnici jsme si to ani tolik neuvědomovali, protože žijete mezi ostatními sportovci. Pak nám ale začaly chodit faxy a organizátoři dokonce vyčlenili jednu místnost, kde jsme je shromažďovali. Dostali jsme jich tolik, že byla příliš malá. Kluci se v nich prohrabovali a četli si je. Fanoušci byli další člen na ledě, který nám pomohl zvítězit.

Do jaké míry jste se zapojil do následných oslav?
Jako všichni, takový úspěch se musí oslavit. Navštívili jsme český i slovenský dům, ale druhý den jsme brzo odjížděli. Pořád se probíral hokej, bylo to bezvadné.

Dával jste na hráče také pozor, aby oslavy nepřepískli?
Po očku jsem je sledoval, ale jsou to profesionálové a všichni oslavy ustáli.

Z týmu, který v Naganu vyhrál, hraje hokej už pouze Jaromír Jágr. Byl už tenkrát takový nezmar?
Hodně na sobě pracuje a věnuje se fyzické přípravě, proto to mohl takhle dlouho vydržet. Hokej je celý jeho život. Jde o jednoho z nejlepších hokejistů na světě, i když nějaké rekordy v NHL už nepřekoná. Klobouk dolů před ním, protože málokdo toho udělal pro Českou republiku tolik jako on.

Ještě před čtyřmi lety jste absolvoval olympijské hry v ruské Soči. Mrzí vás, že už nejste součást hokejového národního týmu?
U reprezentace jsem strávil přes dvacet let a žádný lékař takhle dlouho u národního mužstva nevydržel. Po minulých olympijských hrách mě ještě žádal tehdejší trenér Vladimír Vůjtek, abych jel na mistrovství světa do Minsku, ale člověk musí vědět, kdy má odejít.

Máte i nějaké speciální lékařské zážitky z doby, kdy jste ještě byl u reprezentace?
Speciální asi ne, ale zrovna v Naganu se hrálo dost ostře. Kdyby tyto duely pískali současní rozhodčí, plno zákroků neprojde. Na ledě opravdu létaly jiskry a v každém utkání jsem měl minimálně pět zraněných hráčů. Po zápasech jsem vždycky od deseti do dvou do noci kolem kluků lítal a dával je dohromady, aby mohli hrát.

V současné době jste lékař brněnské Komety. Vidíte v práci v klubu rozdíl oproti reprezentaci?
Moc velký ne, protože zranění jsou pořád stejná. Na turnaji je asi trochu větší tlak, aby se hráč dal co nejdřív do pořádku. Člověk však musí respektovat určité zákonitosti, nemůžete na led pustit hokejistu s teplotou nebo se zraněním. Bude hrát na půl plynu a ještě si bude koledovat o další zranění. Jako málokterý lékař jsem měl štěstí, že jsem pokaždé pracoval s trenéry, kteří mě a moje rozhodnutí respektovali.

Co říkáte na myšlenku olympijských festivalů?
Je to skvělé a měly by se opakovat častěji. Mladí lidé totiž najdou cestu ke sportu. Potřebujeme je dostat od počítačů a mobilních telefonů. Mládež bojuje s obezitou a jedině sport je z toho dostane. Jsem moc rád, že se Olympijský festival v Brně nachází.