Leč některé příběhy z této linie poněkud vybočují. Příklad? Rudolf Burkert, historicky první tuzemský medailista na zimní olympiádě. Skvělý sportovec, ale mnohými neuznáván (kvůli původu). Sudetský Němec, říkají mnozí. Špatně.

„Jeho maminka byla rozená Šimůnková,“ vysvětlil patriot Jaroslav Zeman, jenž v Jiřetíně pod Bukovou udělal prvnímu hrdinovi muzeum.

Ale zpátky k vlastenectví (některých) fanoušků. Chtě nechtě, vzpomínka na Burkerta připomíná zároveň fakt, že Češi a Němci zde žili po staletí vedle sebe a v mnohém se obohacovali. Evokuje to časy, jež se nevrátí.

Burkert se v roce 1904 narodil v Jizerských horách v Polubném u Kořenova (něm. Polaun). Pracoval v místních slavných sklárnách a začal brzy excelovat na lyžích. Mimochodem: zimní sporty byly za první republiky často doménou českých Němců, ne náhodou zvaných „skopčáci“ (tedy původně „ti z kopců“). V nížinách žijící Češi se jim vážně nemohli rovnat.

Znak německých sportovních spolků

„Už kvůli geografickému umístění Sudet je logické, že právě v lyžování měli Němci v československých týmech silné zastoupení,“ řekl pro německé vysílání Českého rozhlasu sportovní historik Marek Waic. Zároveň však zdůraznil, že soužití českých a německých sportovních organizací nebylo bezproblémové. Stejně jako Češi za Rakouska-Uherska, po roce 1918 pro změnu sudetští Němci usilovali o co největší nezávislost. Vesměs marně.

Také Burkert nosil na svetru znak Hlavního svazu německých zimních sportovních spolků. Na oficiálních akcích musel reprezentovat Československo. Tak jako na zimních hrách ve Svatém Mořici v roce 1928, kde senzačně narušil nadvládu skandinávských skokanů a na velkém můstku získal bronzovou medaili. Jak už bylo zmíněno, jednalo se o první československý medailový úspěch na ZOH. Už rok předtím se stal Burkert mistrem světa v severské kombinaci, sbíral i další úspěchy.

Pohled na archivní snímky tehdejších skokanů na lyžích budí úsměv. Odvážní mládenci v čepicích ve vzduchu v prazvláštním předklonu snaživě mávali rukama, aby prodloužili délku skoku. Jaký rozdíl oproti dnešním mušketýrům v supermoderních kombinézách a přilbách, kteří řeší každý detail. A co teprve výkony z doby minulé – Burkert si ve Svatém Mořici zajistil bronz díky skokům do vzdálenosti 57 a 59,5 metru. Přesto si tito průkopníci nezaslouží úsměšky, spíš obdiv za odvahu, s jakou šli s dosti primitivním vybavením do rizika.

Burkert se také proslavil mnoha husarskými kousky. Řadu z nich si pamětníci vybavují dodnes. Třeba ten pověstný skok se svou nevěstou v náručí.

Nešťastné, nebo šťastné zranění?

Závodní kariéru mu ukončilo vážné zranění nohy v roce 1934. Bolest a smutek později vystřídala úleva.

Pár let nato, když Sudety vplynuly do třetí říše, se vyhnul narukování do wehrmachtu. Po válce nebyl „odsunut“ a zůstal ve vlasti. Pracoval jako řidič a vlekař v Tanvaldu, až koncem 60. let se vystěhoval do západního Německa. Tam v roce 1985 zemřel.

Komunistický režim se jeho úspěchy moc nechlubil. Z encyklopedií ho buď úplně vyškrtával, nebo mu počešťoval jméno na Purkert. Svědčí to o zvláštně rozpačité nejistotě, kterou většina Čechů dodnes cítí, je-li řečo sudetských Němcích.

Časy se naštěstí přece jen mění. Muzeum je toho důkazem. „Jde o malou expozici, kterou mohou vidět lidé při prohlídkovém okruhu Válečná výroba a sportovci firmy,“ dodal Zeman.

I takhle vypadá připomínka komplikované a nejednoznačné historie.

Pamětníci z Jizerek: Tancoval v lyžařském, pak skočil i s dýmkou

Jméno, medaile a rok. Pátrání v kronikách má své kouzlo. Objevíte neznámé hrdiny, snad z každé strany na vás dýchne historie. Je to i případ skokana na lyžích Rudolfa Burkerta.

Mnozí z vás již věděli (či nyní zjistili), že získal bronz na II. zimních olympijských hrách ve Svatém Mořici. Ale dokážete si představit, jaký vedl život?

Právě tahle otázka před pár lety napadla Jaroslava Zemana. Senátora, majitele továrny na hračky Detoa a patriota z Jizerských hor.

Sportovec se závodní minulostí měl jasno: Burkert by si po takřka sto letech zasloužil připomínku.

A tak mu v Jiřetíně pod Bukovou vytvořil muzeum. „Jde spíš o takovou malou expozici, kterou mohou vidět lidé při prohlídkovém okruhu Válečná výroba a sportovci firmy,“ prohlásil Zeman skromně.

Co ho trochu mrzí? Za takřka čtyři roky sem našlo cestu jen něco přes tisíc lidí.

Prostor připomíná lyžárnu, kde najdete i osobní věci olympionika, včetně jeho batohu, hůlek a lyží, které se Zemanovi podařilo získat z pozůstalosti v Německu. Podle šéfa tak jde spíše o depozitář věcí zdejších slavných sportovců.

Své místo v muzeu našel totiž i další zaměstnanec – Petr Škrabálek, bronzový na mistrovství světa v jízdě na saních dvojic z roku 1962.

Ale následující řádky se týkají Burkerta. V Jizerských horách bydlel do roku 1945 v horské chalupě v Polubném a chodil dolů do Desné do sklárny. V zimě pochopitelně na lyžích. Pak docházel do fabriky na dřevěné hračky Tofa v Jiřetíně (to už bydlel v místní boudě).

„Mluvil jsem se spoustou lidí, co ho pamatují,“ sdělil Zeman a přidal informaci o tom, jak to bylo opravdu s odchodem Burkerta do Německa.

Komunisté mu jej povolili až v roce 1965 – šel tam za částí rodiny.

Našli se i pamětníci, kteří toho prozradili hodně. „Víte, že jezdil na lyžích z Polubného až na Smědavu, kde byl skokanský můstek? Tak trénoval na mistrovství světa v roce 1927,“ přiblížil Zeman.

Burkert závodil za zdejší jednotu SC Windsbraut Polaun, což by se dalo přeložit jako Meluzína či Větrná nevěsta z Polubného.

„Já si pamatuju, jak mi v padesátejch letech pošlapal boty. Měla jsem nový polobotky, on přišel na šibřinky přímo v lyžařským a v náladě,“ zavzpomínala devadesátiletá Olga Wagnerová Karbusická při vyprávění.

Ano. Burkert byl svérázný chlapík a až do odchodu do Německa stihl řídit auta i traktor. Často vozil sportovce k můstkům do Harrachova. „Jednou se pěkně hecnul. Bylo ledovato a kluci nechtěli skákat. Něco jim radil a oni mu říkali, jak je chytrej. Ani nevytáhl dýmku z pusy a říká, tak mi ten vercajk pučte,“ zavzpomínal při otevírání muzea Jaroslav Balatka, sportovec ze zdejší významné běžecké rodiny.

Prý i jako skoro důchodce ukázal, že skákat na lyžích nikdy nezapomněl.