Jak se událo, že pětadvacetiletý trenér z Česka zamířil do takové hokejově exotické země?
Šlo o souhru náhod. Působil jsem v Berouně a tehdy jsme dělali sparing partnera nizozemské reprezentaci, která hrála šampionát skupiny B. Byl s nimi domluvený zápas, takže jsme si prodloužili sezonu do dubna. A v tu dobu tam byl vyslán i korejský tým, který se připravoval na své finále. Hokejově byli hodně v plenkách, měl se jich ujmout nějaký český kouč, ale stále nepřijížděl. Na stadionu jsme se míjeli, tak mě oslovili. Dopadlo to tak, že jsem se jim zalíbil a vzali mě s sebou. Vyhráli jsme titul a od té doby jsem tam jezdil snad osm let. Přestal jsem, až když se narodily děti.

Oslovila vás asijská kultura?
Začátky byly zajímavé. Mají jinou náturu, zvyky i mentalitu. Když už jsem ale jejich kulturu poznal a rozkoukal se, věděl jsem, co čekat. Rozdíl byl znát i při vedení týmu a trénování. Jsou úplně jiní než čeští nebo celkově evropští hráči. Jsou vycepovaní, velmi slušní. Když jsou ve skupině, dají se dobře vést, mají úctu ke starším, jsou poslušní. Na druhou stranu, když nad sebou nemají pevnou ruku, jsou divočejší, umí si užívat. Zamiloval jsem si jejich kuchyni. Dodneška rád chodím do korejské restaurace, občas si sám nakoupím suroviny a něco si doma udělám. Objel jsem i nějaká místa, znám tu zemi velmi dobře a moc se mi tam líbilo.

V té době zažilo Česko historické vítězství v Naganu. Jaké máte na turnaj vzpomínky?
Jen hezké, byla to velká euforie. Byl jsem rád, že náš hokej měl v Asii zvuk a dobré jméno. Tehdy jsem to ještě sledoval jako fanoušek, nikoli jako trenér.

Inspiroval vás tehdejší úspěch na cestě trenérskou kariérou? Chtěl jste být novým Ivanem Hlinkou?
Vůbec ne. Ivan Hlinka byl jen jeden a v té době mě hlavně ani nenapadlo, že bych se mohl věnovat trénování na vyšší úrovni, natož u národního týmu.

Měl jste možnost se s ním někdy setkat?
Myslím, že ano, ale ne v tom smyslu, že bychom se spolu bavili. Byl jsem cucák, bažant. Nijak mě asi neregistroval.

Byl Ivan Hlinka vaším vzorem?
Já jsem byl takový samouk, vyloženě vzory jsem asi žádné neměl. Začínal jsem hned jako hlavní trenér v první lize. Byl jsem nejmladší z celého mančaftu, všichni hráči byli starší než já. Šel jsem svou vlastní cestou, ale snažil jsem se vzít si něco od každého kouče, s kterým jsem pracoval.

Byla tedy velká škola nastoupit jako asistent Vladimíra Růžičky k národnímu týmu?
Do té doby jsem nikomu nedělal asistenta, vždy jsem byl sám jako hlavní nebo jsem byl s někým na stejné úrovni. Bylo to něco nového, velká zkušenost. Mohl jsem se na hokej dívat z jiného pohledu. Sledoval jsem "Růžu", jak reaguje a jak se chová v různých situacích. Někdy mi určité věci docházely i zpětně. V daný okamžik jsem je neregistroval, ale pak se mi vybavily, když jsem se s nimi setkal. Rok s Vláďou Vůjtkem jsem se také snažil vše sledovat. On je zase jiný typ trenéra. Každý má něco svého. A jsou to bezva lidi, což je strašně důležité.

V roli hlavního kouče jste za jeden a půl roku stihnul Světový pohár, mistrovství světa a nyní olympiádu. Která akce má pro vás největší prestiž?
Každý turnaj má váhu, každý je specifický něčím jiným. Můžeme je srovnat z různých úhlů pohledu. Mistrovství světa je každý rok, olympiáda je proti tomu vzácnější. Ne každému se poštěstí na ní být. Světový pohár je jen jednou za X let nepravidelně a ukázali se tam ti nejlepší hráči. Když mohli hokejisté z NHL, tak i na olympiádě. Tu ale vnímám historicky jinak. Je to klání sportovců všech zemí světa. Měla by ji provázet myšlenka spojování s heslem „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se". Když jsem byl ve Vancouveru, moje zkušenost byla taky taková. Říkal jsem si, že kdybych měl možnost se znovu podívat na OH, byl bych za to vděčný. A ono se to poštěstilo.

Užil jste si olympijskou účast? Byl to výrazný moment vaší kariéry?
Hrozně rád vzpomínám na celkový zážitek z Her. Hokejově to bylo horší. Prohráli jsme ve čtvrtfinále nešťastným gólem, kdy Pavlu Kubinovi spadla helma, musel jet střídat a v té chvíli jsme dostali rozhodující gól. Bylo to smutné. Ale zůstal jsem ve Vancouveru až do konce, sledoval jsem další zápasy. Utkvělo mi to v hlavě, chtěl jsem olympiádu znovu zažít a hrát o medaile.

Na nominační tiskové konferenci jste vyprávěl, že jste měl těžší spaní, dokonce se vám zdály sny o Milanu Gulašovi. Spí se vám po opadlém stresu spojeném s výběrem hráčů lépe?
Tehdy jsem spíš reagoval na otázku, jestli bylo spaní těžší nebo lehčí. Že by se mi vyloženě špatně spalo, se říct nedá. Ale valili jsme to do poslední chvíle, doléhá na vás tíha okamžiku a víte, že někomu musíte dát zelenou a někomu červenou. Navíc když máte s některými hráči dobrý vztah, je to ještě těžší. Vím, že když někoho nevezmu, bude zklamaný. Proto jsou takové momenty těžké. Teď se mi spí každopádně lépe, takový klid před bouří.

Na velkých akcích to bývá horší?
Během turnaje se musím dostat do režimu, že únava nesmí být znát. Vnitřně se nastavím tak, že jsem plně koncentrovaný na hokej. Musím být. Sledování soupeřů, přípravy, porady, tréninky, sestava, případné změny, reakce na hru soupeře. Pochopitelně mám kolem sebe asistenty, kterým plně důvěřuji. Práce je dělená. Po zápasech se mi ale obecně usíná hůře, ať už se prohraje, či vyhraje. Člověk prostě dlouho pumpuje. Měl jsem to tak vždycky.

Sužuje vás nervozita před zápasy nebo ctíte heslo Ivana Hlinky "Hlavně se z toho nepos***"?
Jsem v jiném režimu, než když se nehraje, ale nervozita mě nesvazuje. Ta zdravá je před každým zápasem, mají to tak i hráči. Ale jak se vhodí puk, tak na ni není čas, prostě se jede. Něco už mám za sebou, s koncentrací nemám problém.

Vnímáte, že výsledek z olympiády může napovědět o vašem dalším pokračování u reprezentace?
Jsem v klidu, takhle o tom nepřemýšlím.

Josef Jandač
– 49 let, narozen 12.11.1968
– působil jako hlavní trenér v Liberci, Českých Budějovicích, Pardubicích či Spartě, od podzimu 2016 vede českou     hokejovou reprezentaci
– jako asistent Vladimíra Růžičky slavil zlato na MS 2010