Nebojte: reprezentuje Česko. Jen zamávala úspěšnější kolegyni a přísnému kouči Petru Novákovi. Geniální tah. Z talentované dívky z Krkonoš se stala ambiciózní hvězda světového formátu. Díky přípravě v rychlobruslařské velmoci začala sbírat úspěchy a medaile. Přesto není vše tak růžové. „Sezona mě stojí přes milion korun,“ líčí pětadvacetiletá specialistka na sprinterské tratě, která jede už na svou třetí olympiádu.

Už jste protřelá olympionička. Jaké máte vzpomínky na minulé hry?
Vancouver si moc nepamatuji. Bylo mi sedmnáct a moc jsem ani nevěděla, co se tam děje. V Soči to naopak bylo velkolepé, odtamtud mám ohromnou spoustu vzpomínek a zážitků. Jsem ráda, že teď před Pchjongčchangem mám už nějaké zkušenosti a vím, do čeho jdu.

Vaším maximem je desáté místo.
Z toho nemám radost. Chtěla jsem výš, ale prostě to nevyšlo.

Možná i to byl impulz pro odchod do Nizozemska, že? Vzhledem k posledním úspěchům je asi jasné, že toho nelitujete…
Našla jsem tam druhý domov. Už tehdy jsem byla naprosto přesvědčená, že ten krok je správný. Stála jsem si za ním i v momentech, kdy se mi tolik nedařilo. Díky odchodu jsem se dozvěděla spoustu jiných věcí, ať už ohledně techniky, přípravy na závody, pro mě to bude vždycky správné rozhodnutí.

Co všechno se změnilo?
Ze začátku to nebylo v Holandsku vůbec lehké, ale do života to byla ohromná zkušenost. Je fakt, že jsem hodně dospěla. Najednou se ze mě stal svůj vlastní manažer. Já si vlastně sbalila jen dvě tašky a odjela. Okamžitě přišly první překážky, kromě zařizování budoucnosti jsem pochopitelně musela dbát i na vlastní přípravu a výkonnost. Bylo to od samého začátku nahoru dolů, a to je vlastně dosud.

V jedenadvaceti se stát vlastní manažerkou, to muselo být hodně stresující.
Hodně se o mě staral nevlastní otec, který mi v mnoha věcech pomohl v Čechách. V podstatě jsem si ale všechny klíčové sponzory našla sama. Někteří byli z domova, jiní už z Holandska. Většinou to byly firmy, které spojují obě země.

Jak jste si své potenciální partnery vytipovávala?
Pravdou je, že prvního sponzora jsem získala za pět minut dvanáct. Moje situace s penězi už nebyla vůbec růžová, ale napadlo mě, že se obrátím na ambasádu. Tam naštěstí pracoval někdo, kdo mě znal a představil mě právě firmám, které podnikají v česko-holandském prostředí. Chytil se jeden pán z holandské společnosti s českým vedením a vlastně mě postavili na nohy.

Odešla jste do země, kde je rychlobruslení národním sportem. Bylo to kvůli tomu těžší?
Oni hlavně byli překvapení, že tam vůbec jsem. Hodně se pozastavovali nad tím, že někdo, kdo jezdí Světového poháry za jinou zemi, se ocitl u nich. Na druhou stranu musím přiznat, že se mi snažili hodně pomoct. Oni tam závodníci mají doslova všechno. Odloží po tréninku brusle a nemusí nad ničím dalším přemýšlet. A já musela řešit emaily, faxy, smlouvy a podobné věci.

Nekoukaly na vás ostatní závodnice jako na vetřelce? Jako na někoho, kdo jim přišel ujídat z krajíce?
V týmu opravdu ne. Holanďani více soupeří mezi jednotlivými týmy než se světem. Takže při závodech fandí víc mně než jiné Holanďance z konkurenčního týmu.

Skoro se mi ani nechce věřit, že se to nezměnilo ani v okamžiku, kdy jste je začala porážet…
Opravdu ne. Soupeřky jsme maximálně těch asi dvacet minut během závodu, potom sundáme brusle, jdeme na kolo a už to neřešíme. Vážně jsem nikdy nepocítila nějakou zášť. I mě to překvapilo.

Svojí vlastní manažerkou jste i nadále. V době, kdy jste mistryní Evropy, máte dvě medaile z mistrovství světa… Jak to všechno zvládáte?
Za ty čtyři roky jsem si našla už určitý rytmus. Nejhorší byl pochopitelně rozjezd. Komunikace s naším svazem, s holandským, s Petrem Novákem. Pořád jsem musela něco řešit. Přijeli jsme na závody, a já neměla místo v hotelu, protože tady byli Holanďani, ne Češi… To si postupně sedlo, už to pro mě není žádná zátěž, už to řeším tak nějak automaticky. Jsem v tom zběhlá.

Takže vás nezaskočí ani časté změny sponzorů u týmu? Zprávy o odchodu partnerů týmů či dokonce změn jejich jmen přicházejí poměrně pravidelně.
To je pravda, v Holandsku je to běžné. Já se vždy stáhnu do ústraní a nechám to Holanďany mezi sebou vybojovat. Tam se všichni přetahují, kdo kam půjde, kdo uloví většího sponzora… Já naštěstí nejsem finančně závislá na týmu, takže mně víceméně stačí, s nadsázkou řečeno, se před sezonou podívat, kam šly ty moje holky tentokrát.

Prozradíte, s jakým ročním rozpočtem pracujete, abyste mohla trénovat a žít v Holandsku a přitom si udržela sportovní úroveň, které jste dosáhla?
Když to vezmu komplexně, tedy včetně třeba cest na závody, letenky, hotely, bruslařské vybavení, ale i na celé léto, kdy se připravuji na sezonu, je to určitě přes milion korun. Bývá to i víc. Záleží na tom, jaký je program a jak moc se cestuje.