V obsáhlém rozhovoru pro Ústecký deník se bývalý střelec vrátil nejen k famóznímu úspěchu v Japonsku. Poodhalil například současný stav ústeckého hokeje a zavzpomínal i na osobní vztah s legendárním Ivanem Hlinkou.

Od Nagana uplynulo přesně dvacet let. To už je dost dlouhá doba… „Přitom mi to tak vůbec nepřipadá. Je to sice dvacet let, ale vzpomínky zůstávají stále v živé paměti.“

Co všechno si při nich vybavíte?
Je toho spousta. Největším zážitkem pro mě bylo, že jsem vůbec mohl být součástí her. Olympijská vesnice, ruch kolem celé akce, to jsou věci, které nezapomenete. A na úplném vrcholu je samozřejmě zisk zlatých medailí. Do Japonska jsme jeli jako tým, kterému téměř nikdo nevěřil. My nakonec celý turnaj vyhráli.

V Naganu jste odehrál tři zápasy, v play off už místo vás nastupoval Milan Hejduk. Není to věc, která vás trochu mrzí? O nejhlavnější boje jste přišel…
Začal jsem na křídle společně s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou a je pravda, že jsem jel na turnaj jako střelec. Čekaly se ode mě góly. Na druhou stranu ale vůbec nezáleželo, kdo branky nastřílí. Fungovali jsme jako tým, nikdo osobní statistiky neřešil. Že vše v kabině přesně fungovalo, to byla zásluha především pana Ivana Hlinky.

Co vám právě trenér Hlinka tehdy řekl, když vás nahradil Milan Hejduk?
Vůbec nic. Na předzápasové poradě se vždy řekla sestava a bylo řečeno, že mě vystřídá Milan, více se situace nerozebírala. Všichni hráli pro tým, všichni jsme šli za jediným cílem a každý jsme přijali roli, která nám byla určena. Bylo úplně jedno, že někdo hrál méně a někdo více. Milan Hejduk držel první tři zápasy palce mně, já je pak držel jemu. Dokonce jsme spolu byli v Naganu na pokoji jako dva Ústečáci.

Zlatou medaili jste vzal s sebou. Jak často ji máte u sebe?
Většinu času je schovaná doma a vytáhnu ji jen, když si o to někdo požádá, třeba právě při rozhovoru. Je ale pravda, že mám dva kluky a medaili jim ukazuji. Teď jsme se zrovna dívali na záznamy z Nagana a nejmladší syn Lukášek mi řekl, že jsem pěkný dřevák. Koukali jsme totiž na utkání s Ruskem a Finskem, kde se mi nepodařilo proměnit několik velkých šancí. Sledovali jsme i celý závěrečný ceremoniál.

Jan Čaloun, 'zlatý' hráč z olympiády v Naganu se zlatou medailí.

Je pro vás vítězství na olympiádě nejvýraznějším úspěchem? Nastoupil jste i v NHL, ve Finsku se vám dařilo famózně…
Vysoko řadím i angažmá ve Finsku. Ve stejném roce jsem s Helsinkami vyhrál mistrovský titul, v další sezoně také mistrovství světa. Nagano je ale asi opravdu nejvýš. Pro celý národ šlo o největší hokejový zážitek a tak to vnímám i osobně.

Ve Finsku jste měl také jeden nepříjemný moment, kdy jste vlastní chybou zranil malého kluka…
Byl to můj jediný zkrat a dodnes se za něj omlouvám, moment mě stále mrzí. S Helsinkami jsme hráli proti TPS Turku a tohle utkání berou Finové hodně prestižně. Pamatuji si, že při odchodu do kabin na mě někdo něco zařval a hodil. Já neudržel emoce a bouchl do skla s domněním, že jde o plexisklo. Jenže ono to bylo opravdu jen sklo, které se rozsypalo. Střepy zasáhly malého fanouška.

Pokud se nepletu, s rodinou jste se následně sešel, že?
Ano, osobně jsem se omluvil, s rodiči si podal ruku a klukovi koupil stolní hokej.