To množství otevřených a zavřených dveří, rozsvícených a zhasnutých světel, podaných klíčů, mobilů, ovladačů, ručníků či lahví s vodou, spláchnutí záchodu, přivolaných výtahů, sundaných brýlí, stažených rukavic a ponožek, svléknutých triček, nekonečných várek prádla vyndaných pečlivě z praček tak, aby se nepomačkalo ani neumazalo…

Kdo spočítá, kolika lidem tito psi zachránili život zběsilým taháním za rukáv dostatečně dlouho před přicházejícím hypoglykemickým záchvatem nebo srdeční slabostí?

Hlava je nejtěžší

Helppes obdržel v roce 2013 mezinárodní akreditaci ADI (Assistance Dogs International) a ADEu jako první organizace svého druhu v ČR. Téhož roku získal ocenění Neziskovka roku a stejný úspěch si zopakoval ještě o rok později. A pak znovu.

Těch cen, které za ta dvě desetiletí zakladatelka společnosti Zuzana Daušová převzala z nejrůznějších míst, je mnoho. Pro ni jsou ale nejdůležitější psi. Nevím, jestli to s nimi umí někdo tak dokonale jako ona. Dokáže je naučit věci, nad nimiž zůstává rozum stát.

Helppes trénuje psy pro stále širší spektrum postižení. Velmi často jde třeba o autistické děti, pro něž bývá pes významným komunikačním prostředníkem. V případě dětí jsou psi ale mimořádně empatičtí při jakýchkoliv diagnózách.

„Záleží, jak náročné úkony potřebují zvládnout. Pokud je tam zvedání ruky na stůl, zvedání nohou, když spadnou ze stupátka vozíku, narovnávání hlavy, polohování – to jsou velmi náročné úkony. Ruka je poměrně lehká, ale nohy a hlava jsou těžké.

Pro psa je složité uchopit nohu za nohavici tak, aby mu nevyklouzla z tlamy, ale zároveň aby člověka neuhodil o stupátko vozíku či o roh postele nebo ho omylem nekousl. Většina z těch lidí má nohy necitlivé, tak by si ani nevšimli, že ji mají prokousnutou.

Narovnat člověku hlavu, když mu spadne dozadu či do strany, to je neuvěřitelně těžké. Pro psa asi úplně nejtěžší ze všeho… Musí to udělat postupně, aby nedal prudkou ránu a nezlomil pánovi vaz, ani aby rychle neklesla dopředu a člověk se neudusil. Ale zároveň musí vyvinout velkou sílu, aby hlavu opravdu narovnal…“

Pomoc neslyšícím i nevidomým

Pokud jde o výcvik, jeden z technicky nejsložitějších je asistenční trénink psa pro sluchově postižené. „Cvičili jsme psa pro celou neslyšící rodinu – maminka, tatínek, dědeček, babička, tři děti… Všichni neslyšící. Přišli s už dospělým psem. Protože ho vychovávala neslyšící rodina, byl to absolutně nevychovaný, rozdováděný zlatý retrívr, který radostně běhal po celé vesnici.

Začali jsme s ním pracovat, aby jim dokázal v životě pomáhat. Bylo pro ně třeba nesmírně důležité avizovat tekoucí vodu – každou chvíli děti nechaly kohoutek otevřený, nikdo ji neslyšel, pořád byli vytopení. Nebo řvoucí televizi, aby nepřiváděli k šílenství celé okolí.

Výcvik pro sluchově postižené je v podstatě nejtěžší, mnohem těžší než pro nevidomé. V momentě, kdy si dáte špunty do uší a opravdu neslyšíte, nemáte možnost psa kontrolovat, a pokud bude někdo slyšící s vámi, pes to zjistí. Vy se špunty v uších nevíte, jestli někdo zvoní, klepe, volá, jestli teče voda…

Je nesmírně složité naučit psa rozeznat různé zvuky v rodině, odlišit běžné od nežádoucích. Aby vyskočil nebo zatahal za rukáv, když je náhodou puštěná televize na plný výkon…“

Schopnosti pudlíka

Kdysi se pro kariéru vodicích či služebních psů trénovali takřka výhradně němečtí ovčáci. Dodnes jsou ve světě nejrozšířenějším pracovním plemenem. Jenže asistenční psi jsou trochu výjimečná kategorie. Výcvikem Helppes prošli miniaturní jorkšírští teriéři, neomylně poznávající přicházející glykemický záchvat. Naprostou jedničkou v oboru jsou trpasličí pudlové.

Zuzana Daušová rozumí psům lépe než kdokoliv jiný. A dokáže je naučit věcem, nad nimiž zůstává stát rozum.

„Bývají všestranně využitelní. Ale nejvíce ti trpasličí. V cirkuse máte často skupinu pudlů. Samí malí, a uprostřed trůní jeden velký. Malí předvádějí celou dobu různé kousky, velký sedí uprostřed a na závěr udělá stojku. To je všechno.

Show odvedou ti mrňaví, protože oni mají obrovskou chuť do práce. Budou vám s neuvěřitelným nadšením otevírat dveře, stáhnou vám tlustý svetr, vybičují se k maximálnímu výkonu. I když jsou malincí, zapřou se a vyvinou obrovskou sílu. Zatímco ti velcí, královští, mají postoj ,já jsem pudl, kdo je víc‘.“

Co psí rasa, to jiné vlohy a jiné potenciální poslání. I mezi psy se najdou jak chladní, racionální pracanti, tak ti, co vyznávají filozofii „maňana“ (špatná organizace práce, vědomé odkládání povinností na jindy). Při rozhodování vhodnosti k asistenčnímu výcviku však bývá nutné zvážit individuální specifika jednoho každého, i stovky okolností dalších.

Pokud lidé z výcvikového centra volí sami psa pro „asistenční kariéru“, výběr plemen je poměrně omezený. Jenže někdy přijdou postižení lidé s prosbou, že už určitou dobu nějakého psa mají a potřebovali by ho vycvičit jako asistenčního.

„Takovou výzvou pro mě byli třeba boxeři. Oni jsou sice výborně cvičitelní, problém však je ten, že v dospělosti bývají konfliktní vůči jiným psům. Ne, že by na ně útočili, ale jak mají placatý čumák, tak funí, a to je ostatním psům podezřelé. Začnou je napadat a boxeři se nenechají ke rvačce přemlouvat.

Proto se vůbec necvičí stafordi ani pitbulové – po těch kdyby někdo vyjel, začnou se prát hned. Pitbulové byli šlechtěni hlavně pro boj v ringu, kam se vysloveně těší, takže poprat se s jiným psem jim může dělat radost.

Pokud by se něco takového přihodilo asistenčnímu psovi, musel by být okamžitě vyřazen. Nejenže by přišel vniveč celý výcvik, ale jeho majitel by zůstal sám, odkázaný jen na sebe, bez čtyřnohého společníka, kterého miloval… Nikdy jsme proto tato plemena necvičili. Ani třeba dobrmany.“

Borderky už jen vzácně

V asistenčním výcviku měli z „obávaných“ plemen pouze tři rotvajlery, ale to jen proto, že už v rodinách pobývali a dotyční si je přáli přizpůsobit jako asistenční. Jeden rotvajler tak byl například „šitý na tělo“ pro mladou vozíčkářku – dystrofičku, která na vozíku v podstatě ležela. S trenéry se nakonec domluvili, že jí pes bude sloužit jen doma nebo na zahradě.

Miloval ji natolik, že ji před lidmi, byť jí chtěli třeba pomoci, bránil. Taky jí třeba nemohl svlékat svetr, protože hrozilo, že by ji při tom katapultoval z vozíku. Všechno podával, polohoval ji… Ale když umřel, chtěla psa, kterého zvládne. Volba padla na malého pudla. Dokáže ji svlékat, podávat věci, rotvajlera důstojně zastoupil.

Za trenérský oříšek považuje Zuzana Daušová i výcvik vodicího bernardýna. Ani tohle není rasa vhodná k podobnému poslání. Jenže paní, které měl sloužit, trpěla navíc problémy s páteří, a při některých úkonech – například nastupování do tramvaje – se o psa potřebovala i trochu opřít. Na tohle pudl, ale ani třeba labrador nejsou zrovna stavění.

„Rozhodně odmítáme, aby pes dělal fyzicky namáhavou práci ve smyslu, že někoho tahá na vozíku nebo přenáší těžké tašky či poskytuje oporu. Tady šlo vysloveně o zřídkavé situace. Tahle fena bernardýna byla navíc moc ochotná, což u této rasy nebývá pravidlem.“

Velmi často přijdou lidé se zájmem o asistenčního psa s vidinou konkrétního plemene, a nakonec musí svoji představu změnit. Opravdu není dobrý nápad mít asistenčního jezevčíka, nikoliv kvůli jeho velikosti, ale tvrdohlavosti. Tu ovšem nemá z rozmaru.

Je výborným lovcem, lovecké instinkty v sobě má i po generace strávené v poduškách. Geny mu stále velí samostatně se rozhodovat, protože v noře byl vždy úplně sám a musel si poradit. Dodnes udělá to, co považuje za vhodné on sám.

Kupodivu nebývají v asistenčním výcviku už časté ani border kolie. Tito nesmírně inteligentní psi doplatili na svoji popularitu. V důsledku neuváženého množení přibývá labilních psů s komplikovanou povahou, lekavých, napadajících jiné psy. Dnes jsou v Helppes proto cvičené jen velmi vzácně.

Co rozum nebere

Plemenem číslo jedna při asistenčním výcviku zůstávají labradorští, zlatí a flat coated retrívři, naprosto ideální i k malým dětem. Tak, jak časem přibývá různých diagnóz a postižení, rozrůstá se i škála úkonů, které by psi měli zvládnout.

Nezřídka dnes bývají cvičeni třeba k účinné pomoci autistům. Spojení mezi psem a pánem bývá v takovém případě velmi silné. Často doslova – děti jsou občas se psem spojené vodítkem, které mají uvázané kolem pasu. Pokud se někam rozběhnou, pes je zastaví. Nepustí je do silnice. Počká s nimi, než si maminka nakoupí.

„Neustále mě překvapuje symbióza mezi dítětem a psem. Funguje neskutečně a asi ji nikdy nedokážeme nějak racionálně uchopit. Viděla jsem chlapečka v mimořádně těžkém autistickém záchvatu, kopal kolem sebe na všechny strany, do rodičů, do všech okolo, nikdo se k němu nemohl přiblížit.

Najednou k němu přišla fena – zezadu, nemohl ji vidět, ale v tu chvíli zastavil nohu ve vzduchu. Úplně ji zarazil a pak pomalu položil na zem, aby feně neublížil. To vám hlava nebere.“

Příběhy, kterým se nechce uvěřit

Těžkou kardiačku postihl záchvat ve spánku. Ztratila dech. Její border kolie okamžitě intuitivně procitla, a byť nikdy neštěká, rozštěkala se tak, že zburcovala celý dům. Lékařka konstatovala, že fenka paní zachránila život.

Jiný člověk, pán o berlích, si jednoho podzimního dne vyšel se svojí fenkou zlatého retrívra do parku. Došel až ke stráni, která ho lákala tak, že se vydal i kousek do vršku. Jenže berle mu uklouzly, on sjel po stráni dolů a už se nezvedl. Byl večer, nikde nikdo. Fenka neváhala, běžela na hlavní cestu a snažila se vyhlížet nějaké auto.

Měla štěstí v neštěstí – jediní, kdo tudy projížděli, byli policisté. Jeli pomalu, takže když jim vběhla do cesty a začala obíhat auto, aby mu zabránila v další jízdě, obešlo se to bez zranění. Když muži zákona uviděli její asistenční postroj, hned ji následovali. Dovedla je až k pánovi.

Podobně dojemný je případ vozíčkářky, co se večer v zimě rozhodla vyvenčit fenu retrívra. Narychlo, bez mobilu, pes bez postroje. Najednou jí podklouzl vozík a převrátil se s ní do sněhu, nohy jí zůstaly v ledovém potoce. Nikde ani živáčka. Čubička chvíli běhala kolem, pak utekla. Paní propadla panice, že jí ještě ke všemu zmizel pes. Fenka však věděla, co dělá – běžela do nejbližší hospody.

Tam začala strašně vyvádět, štěkat, hosté ji vyháněli. Mysleli, že jde o nějakého zaběhlého psa. Ale ona si nedala říct a pořád se tam vracela, až jim to nakonec nedalo a vyšli za ní. Dovedla ke své paní tři mužské…

„To je přesně ta chvíle, kdy si říkáte, kde je asi uvažování toho psa. Jak přemýšlí? Kde se to v něm bere?“ zamyslí se Zuzana Daušová. Ne nadarmo pracuje se psy přes čtyřicet let…

Vysvléct, vybrat peníze, vypustit kočku
Výzkumů sledujících přínos asistenčních psů je jako šafránu. Nedávno však jeden poměrně rozsáhlý proběhl v USA. Sledoval, v čem asistenční psi nejvíce usnadňují život svým majitelům, přičemž šlo o různá postižení.

- 90 % zvednutí upuštěných předmětů
- 82 % přinášení předmětů
- 76 % svlékání
- 74 % otevírání a zavírání dveří
- 66 % vynesení prádla z pračky
- 52 % nákupy včetně placení
- 36 % výběr peněz z bankomatu
- 36 % úklid hraček
- 22 % vysávání
- 16 % stlaní, přikrytí peřinou
- 14 % asistence ve sprše, podání ručníku, osušení
- 10 % obracení v posteli
- 10 % splachování záchodu
- 5 % narovnávání koberců a rohožek, aby se o ně nezachycoval vozík
- 2 % pouštění kočky ven a dovnitř