Během krátké doby ho vyhodili dokonce z několika různých cvičáků. Jakmile se totiž mladý boxer rozkoukal a zjistil, kdo je na place vedoucím, okamžitě ho pokousal. Důvod? „Jeho majitelka se bála autorit,“ vysvětluje specialista na komunikaci se zvířaty František Šusta. Pokaždé, když dostávala od cvičitelů instrukce, začala se cítit nepohodlně a nejistě. Změnilo se její chování.

Pes, který to vycítil, zareagoval kousnutím. „Psi jsou totiž na své majitele hodně vázaní. Dalo by se říct, že s nimi žijí jeden společný příběh,“ pokračuje autor několika odborných knih.

Nepohoda znamená hrozbu

Stres lidí působí i na další druhy zvířat. Na každé jenom trochu jiným způsobem. Třeba lamy. Ty si žádnou nepohodu rozhodně nenechají líbit. S člověkem si to podle Šusty vyřídí velmi rychle. „Jakmile vycítí, že se jejich majitel vychýlil z normálu a upadl do chmur, plivnou mu do obličeje,“ říká odborník.

Proč? Dají mu tím zkrátka najevo, že jim ta nepohoda nevyhovuje a že je stresuje. Vyzvou svého člověka, ať se radši hned vrátí do reality. Pokud totiž není srovnaný a pozorný, přestává jim být dobrým parťákem. V případě jakéhokoliv problému může selhat. „U většiny lidí jejich metoda zabere,“ hodnotí lamí způsoby František Šusta.

Draví ptáci se zase k rozhozenému člověku neznají. Pokud je jejich cvičitel pod tlakem, opeřenec mu dlouho na sokolnické rukavici nevydrží. „Možná na ni ani vůbec nepřiletí,“ pokračuje Šusta. Tato zvířata jsou totiž na výkyvy nálad u člověka extrémně citlivá. Také ona kvůli tomu zažívají pocity ohrožení.

„Naučená bezmoc“

„Kočky zase mohou začít močit mimo svůj záchod,“ přidává další projev stresu, který zvířeti způsobil člověk, veterinářka Martina Načeradská. Dlouhodobě vystresovanému zvířeti totiž podle ní přestává správně působit imunitni systém. Objevit se tak může například alergie nebo opakované infekce nejčastěji právě močového měchýře.

Kočka je také bez chuti k životu a bez energie. „Je to podobné jako u lidí. Pokud člověk zažívá nějaký dlouhodobý stres, může se kvůli tomu dostat do hluboké deprese. U kočky nebo u psa se takovému stavu říká naučená bezmoc,“ popisuje časté příznaky Martina Načeradská. Zvíře pak podle ní vzdá jakékoliv pokusy cokoliv dělat. „Bude se jen snažit přežít,“ říká zvěrolékařka a dodává, že podobných případů potkává ve své ordinaci stále víc.

„Lidé zapomínají používat zdravý rozum. Jejich životy a práce je často neuspokojují a svou frustraci přenášejí i na nebohá zvířata,“ hodnotí důvody Načeradská. Další podle ní chtějí, aby se zvířata chovala spíše jako módní doplňky než jako živé bytosti. Podle toho k nim také přistupují.

Stačí kapka potu

Zvířata jsou přitom velmi vnímavá a citlivá. Rozpoložení svého člověka dokážou rozpoznat hlavně po čichu. „Aniž bychom si to uvědomovali vylučujeme spolu s potem látky, které se ve stresu a v klidové situaci liší,“ vysvětluje Načeradská. Zvířata je na rozdíl od lidí dokážou rozlišit.

Jak moc jsou zvířata na své majitele napojena, ostatně nedávno prokázali i švédští etologové. Sledovali celkem pětadvacet borderkolií a třiatřicet sheltií spolu s jejich chovateli. Studovali konkrétně kortisol, což je hormon spojený se stresem. Jeho stopy se kromě krve dají vysledovat také ve vlasech či srsti.

Sladěné hormony

Švédská studie ukázala, že množství kortisolu ve vlasech lidí velmi dobře koresponduje s jeho množstvím v psí srsti. Výzkum současně vyloučil, že by na úroveň stresového hormonu měly dopad další faktory. Například to, jestli psi žijí v domě se zahradou nebo bez ní, nebo jak dlouhou dobu s nimi majitel tráví. Výsledky studie přinesl letos v létě odborný magazín Scientific Reports.

Poradna Zvířecího deníku: Proč musíme na papouška žako opatrně?
Papoušek žako je konzervativní jako konzerva. Pokud by se přímo v jeho domově ocitlo něco, o co nestál, bude od té chvíle pěkně nervózní. Možná, že žako kolem toho předmětu ani neprojde ke své misce s vodou, takže bude mít žízeň. Náš papoušek by si byl schopen dokonce škubat peří nebo se klovat do vlastní nohy, a to jenom proto, že v jeho kleci je nečekaný a nechtěný dárek.

Jak mám tedy postupovat, pokud chci věnovat papouškovi novou hračku, třeba velkou borovou šišku, a navyknout ho na ni? Rozhodně je nemyslitelné, abych mu onu borovou šišku umístil bez pardonu přímo do jeho klece. S novou hračkou se musí nejprve důkladně seznámit mimo svou klec. Ale ne zase příliš daleko, aby se do ní dokázal případně vrátit. Ta klec, to je totiž jeho bezpečné místo. A to se prostě nesmí narušit. Vždyť ani člověk by se necítil dobře v domečku, ve kterém by se zjevilo strašidlo.

Papoušek se tedy bude s novou hračkou seznamovat na otevřených dvířkách svojí klece. Postup bude takový: Dvířka otevřeme, žako vyleze z klece a postaví se na jejich levý okraj. (Máme s papouškem úmluvu, že přesunutím na levý okraj dvířek říká papoušek: „Jsem připraven.“)

Pro mě jako trenéra to je signál, že k němu můžu tu „strašnou šišku“ přiblížit na rozumnou vzdálenost. A pokud papoušek vydrží na svém místě, potvrdím mu jeho správné chování a šišku od něho dám pryč. Vzápětí nato dostane papoušek odměnu.

Pokud by měl ale žako pocit, že se na něj ta „hrozná věc“ řítí příliš rychle, prostě jen ustoupí z levého okraje dvířek o krok vpravo. Tím mi dá signál, že máme trénink na chvíli zastavit a šišku oddálit (pak ovšem nedostane odměnu, není za co ji dát). V seznamování můžeme pokračovat ve chvíli, kdy se papoušek sám od sebe znovu přesune zpět na levou stranu dvířek, čímž vyjádří jasné „start“ dalšímu tréninku.

Pokračujeme tedy stejným způsobem, a to až dokud žako nevezme šišku na milost.

Proč tento postup? Papoušek je sice rád za odměny, ale žádné pamlsky na světě by mu nedokázaly vyvážit to, že by se dobrovolně vystavil nebezpečí. To je důležitější než potřeba potravy.

Odpovídá RNDr. František Šusta, autor knihy „Neznám druhé takové zvíře, jako je pes