Pokud se farmáři chtějí držet odborných doporučení a plánují si pořídit pasteveckého psa, musí se rozhodnout, jaké plemeno zvolit a kde vybrat štěně.

Ačkoli v Česku jsou velmi oblíbená ovčácká a honácká plemena, typu australský honácký pes, beauceron nebo border kolie, a jsou tu úspěšné a zavedené chovatelské stanice, na obranu proti vlkům je potřeba mít pastevce.

Z pracantů společníci

A tady už pídění se po pracovních liniích moc úspěšné nebude. Velké šelmy byly na našem území vyhubeny před několika stoletími a chov pasteveckých psů proto nebyl příliš rozšířený. Chovatelé tato plemena v tuzemsku nabízejí, nicméně nejde většinou o vysloveně pracovní linie, spíše se z nich stala plemena společenská. 

Nahradit je ovčáckými plemeny nelze. „Jejich výcvik se zabývá manipulací se stády, řízením jejich pohybu. Pastevečtí psi oproti tomu se stády nemanipulují, jejich úkolem je hlídat je před šelmami. Výchova je proto velmi specifická, pes od štěněte žije se stádem, nikoli s člověkem, což je jiný přístup, než který je u nás běžný,“ vysvětlila rozdíl mluvčí Českomoravské kynologické unie Vladimíra Tichá.

Od štěněte žijí psi neustále s ovcemi

Pastevecká plemena, která dnes v Česku vidíme, mají původ nejčastěji na Balkáně, v Turecku nebo na Kavkaze.. „K obraně stád se dá využít kangal, středoasijský pastevecký pes či šarplaninec,“ vyjmenovala Tichá. Vhodný by mohl být také slovenský čuvač. 

Zatímco lovečtí psi a ovčácká plemena skládají zkoušky, od mladého věku se učí povely, manipulovat se zvěří a cvičit spolupráci s člověkem, pastevecký pes nic takového nepodstupuje. „Při práci jsou nezávislí na člověku, v podstatě není ani žádoucí, aby pes měl na člověka silnou vazbu. Majitel by psovi měl pouze vytvořit podmínky, které v něm budou posilovat vrozené vlastnosti,“ doplnil předseda Českého svazu ochránců přírody Libosváry František Groessl.

Pobočka ČSOP více než dvacet let udržuje pastvou ovcí, koz a jaků řadu biologicky cenných lokalit na Domažlicku a Tachovsku. Štěňata tu vychovávali tak, že je umístili do ohrádky s několika jehňaty, se kterými trávila většinu času. Jak psi rostli, měnilo se osazenstvo ohrady za starší, dospělé a klidné ovce. Kontrola byla nepřetržitá, ale z dálky.

V Libosvárech naučili psy na vodítko, jezdit autem nebo docházet k veterináři, ale většinu času strávili jen s ostatními zvířaty.

Na vlka až po letech

Na samostatnou práci „na vlkovi“ jsou pastevečtí psi připravení až okolo třetího roku života. „Do té doby by se s ním pes sám setkat nikdy neměl. Velcí zkušení psi si s ním poradí, ale u malého nezkušeného je riziko, že ho vlci zaženou či přímo napadnou. V budoucnu by pak jako hlídači stád mohli být nespolehliví,“ poznamenal Groessl. Nevýhodou výchovy pasteveckých psů je kromě její náročnosti také nejistota, zda bude vybrané štěně pro práci vůbec vhodné, což se projeví až po čase.

Přítomnost vlků je v lokalitě podle Groessla častá, ale útoky a ztráty jsou minimální. Přítomnost psů brání vlkům zkoumat limity obrany a s nepořízenou se vrací do lesů, kde loví zvěř. František Groessl upozorňuje, že je tomu tak ale především kvůli dobře nastavenému mixu ochranných opatření.

Psi v Libosvárech hlídají stáda v elektrických ohradnících, vždy jeden na jednu ohradu. 

V případě, že ale někdo chová jak dobytek, tak psa mimo ohradu, ve volnosti, vystavuje se riziku. Pes v případném souboji s vlkem na kontakt tahá za kratší konec provazu. „Je to jako souboj elitního vojáka a barového vyhazovače. Vlk je profesionální zabiják. Nicméně vlci se jen neradi pouští do rizika, při kterém jim hrozí nějaká újma. Každé zranění je pro ně v přírodě ohrožením a často přímo koncem,“ dodal Groessl.