S nápadem tehdy přišla Pepíkova maminka Lubomíra Jílková. „Nikdy předtím jsme papoušky neměli, ani nikdo z rodiny je nechoval. A máma se jich dokonce bojí. Ale až pojedu na tábor, stejně se o ně bude muset starat,“ směje se Pepík.

S postupným rozrůstáním se chovu bylo třeba i rozšířit voliéry. „Menším papouškům, třeba kakarikům, kteří jsou hrabaví, stačí malé klícky. Velcí papoušci, třeba alexandři velcí, potřebují voliéry i třímetrové. Stejně tak i andulky,“ srovnává Pepík.

Kromě kakariků rudočelých a alexandrů velkých a malých má doma malý chovatel také andulky vlnkované nebo korely. „Právě korely dělají asi největší cirkus. Teda až po amazoňanech, ti řvali tak, že jsme je museli prodat. Problém se sousedy ale nemáme, zatím si nikdo nestěžoval. Vědí, že i papoušci si potřebují povykládat. Ale je pravda, že je jde slyšet už z ulice,“ říká Pepík.

Některé papoušky má Pepík i pojmenované. „Třeba právě Karla, to je nejstarší kakarik. Jeho kámoška zrovna sedí na vlaštovčím vajíčku. Potom mám taky Vaška, to je alexandr malý. Nebo Milana, kterého jsme ručně dokrmovali injekční stříkačkou. Chvilku býval můj kámoš, ale pak začal klovat. Mám taky Ester, Marcelu nebo modrého Blue. A Kajínka. Ten vždycky využije příležitosti, kdy mám otevřené dveře voliéry, a zdrhne,“ vyjmenovává školák.

Přál by si papouška ara

Papoušky do chovu většinou získává od chovatelů nebo na burzách. Pořizuje si je ale i ve zverimexech. „Nejkrásnější jsou asi kakarici. Ale vůbec nejvíc bych si ještě přál papouška ara ararauna. To je krásný papoušek se žlutým břichem a modrými zády. Jednou jsem ho měl na rameni na dovolené a mít ho doma je můj sen,“ vyznává se Pepík, který by se rád stal veterinářem.

Na papoušcích se mu nejvíc líbí, jak jsou moudří. „Někteří umějí mluvit, a i když mluvit neumějí, rozumějí. Babička měla žaka, ten si dokonce uměl otevřít klec, tak ji musela mít na zámek. Třeba žako umí slov hodně, andulka pak méně. Někteří papoušci kňučí podobně jako psi. Vaška, kterého mám doma, a kterého jsem si ochočil, učím mluvit a vykládám si s ním. Ale zatím mu to moc nejde. Rád si s ním i hraju. Ukazuju mu zrcátko, pouštím obrázky na mobilu. Když se pak obrázek změní, Vašek reaguje,“ přibližuje Pepík, kterého kromě papoušků baví také hrát šachy, florbal nebo chytat ryby.

Chov papoušků rozhodně není nic jednoduchého. „Každý se dožívá jiného věku, zatímco ara sedmdesáti let, papoušek královský třiceti a kakarik třeba jen sedmi. Každý papoušek také jinak hnízdí. Některý v únoru, jiný naopak v létě. A především každý má jinou náturu. Třeba korela už mě klovla i do krve. A Vašek nedávno do ucha. A to je ochočený. Někteří papoušci mají čtyři, jiní i šest mláďat. No a třeba u alexandrů se pozná až po třech letech, jestli jde o samičku nebo o samečka. Teda pokud jim chovatel nenechá udělat rozbor krve,“ popisuje školák z Velkých Pavlovic.