Už osmitýdenní štěňata, která od narození prakticky neměla kontakt s lidmi, měla překvapivé komunikační a sociální schopnosti. Hlavní roli v této dovednosti hrají jejich geny. Poukázala na to nejnovější práce výzkumného týmu doktorky Emily Brayové z arizonské univerzity, která byla publikována v odborném magazínu The Currrent Biology.

Podle autorů studie současné znalosti o biologickém základu komunikačních schopností psů mají stále mnoho mezer. A to i přesto, že všem jejich majitelům je veskrze velmi dobře známé. Nyní ale již víme, že sociální dovednosti psů a jejich ochota spolupracovat s lidmi se objevují již ve velmi rané fázi jejich vývoje. A co je ještě zajímavější, nevyžadují žádné intenzivní školení a předchozí učení.

Vědci podrobili sérii úkolů 375 štěňat starých několik týdnů. „Víme, že dospělí psi jsou v komunikaci dobří. Ale jaký je původ této schopností? Vyžaduje to od nich roky pozorování a života mezi lidmi? Nebo je tato schopnost něco, na co jsou biologicky připraveni? Něco, co se vyvinulo během domestikace?“ pospala prvotní otázky Emily Brayová.

Experti analyzovali mimo jiné spontánní reakce štěňat na gesta označující lidi, jejich reakce ve společnosti jiných čtyřnožců a na interakce s lidmi, včetně zacílení pozornosti na lidský obličej.

Jak zdůraznila Emily Brayová pro server Science News: „V zásadě jsme analyzovali sérii zábavných her se štěňaty. Doufali jsme, že nám to umožní nahlédnout do jejich procesů sociálního poznávání.“

Plnění úkolů i komplikace

Při výzkumu samozřejmě došlo k nepředvídaným komplikacím. „Jsou milá a je to s nimi zábavná práce. Ale jsou to štěňata, takže se soustředí opravdu jen krátce, na všechno hned čurají a kadí. Na začátku projektu jsme k připoutání jejich pozornosti volali ostře: Štěňata! Ale na konci to už bylo: Štěňata, koukejte…,“ poznamenal pro televizi CBC jeden z výzkumníků, antropolog Evan MacLean.

V prvním úkolu musela štěňata hledat skrytou odměnu. Na výběr měla ze dvou míst. Experimentátor navázal se štěnětem oční kontakt, řekl: „Pejsku, hledej!“ A pak už nic nedělal. Použití čichových podnětů bylo z experimentu vyloučeno. Téměř 70 procent štěňat nemělo problém najít správnou nádobu.

V dalším úkolu už se neřeklo „Pejsku, hledej!“, jen se navázal oční kontakt a mrklo na místo, kde se nacházela návnada. I v tomto případě po ukázání pohledem zůstal vědec nehybný. I zde byla úspěšnost dokončení úkolu jasně vyšší než padesátiprocentní.

V dalším úkolu se měřilo, jak dlouho bude mít pes o člověka zájem. Experimentátor stál mimo testovací arénu, podíval se na štěně a láskyplně, podobně jako na kojence, na něj mluvil. Stopoval se čas, jak dlouho mu bude štěně upřeně zírat do jeho tváře. Štěňata to vydržela průměrně něco přes šest vteřin.

Jak připustili autoři a svědčí o tom i fotografie z tohoto úkolu umístěné na webu University of Arizona, hladina oxytocinu – tedy hormonu lásky a důvěry – se během experimentu zvýšila nejen štěňatům.

Závěrečný úkol byl pro štěňata frustrující, protože byl neřešitelný. Pejsci a fenky se na jeho počátku naučili pohybovat víkem od kontejneru, aby získali za odměnu jídlo. Při testu ale bylo víko nádoby uzamčeno.

Nyní byl měřen čas zmateného a nešťastného pohledu štěněte do tváře experimentátora. Délka očního kontaktu s člověkem – pánem, chovatelem -  je totiž zásadním faktorem, který odlišuje psy od vlků. I přes frustraci se štěňata do tváří svých chovatelů podívala. Ale na mnohem kratší čas než v případě snadno proveditelných úkolů. Průměr byl něco přes vteřinu.

„Jsme přesvědčeni, že výsledky našich experimentů dokazují, že sociální schopnosti psů jsou v nich už od narození. Mají je naprogramovány. Když se podíváte na jejich výkon napříč všemi zkouškami, nebyl rozdíl mezi dvanáctým pokusem najít potravu a tím prvním,“ uvedla Brayová. V tomto ohledu se podle ní štěňata podobají lidským dětem, které také výborně chápou a reagují na sociální signály iniciované dospělým.

Víc než jen hra

Ale práce týmu doktorky Brayové nebyla jen hrou se štěňaty. Jednalo se rovněž o jeden z prvních úspěšných pokusů o určení genetického základu psích sociálních dovedností. Byly to geny, které se podle vědců ukázaly být nejsilnějším faktorem ovlivňujícím plnění úkolu, jakým bylo například následování ukazovacího gesta. Analýzy ukázaly, že jsou až ze 43 procent zodpovědné za schopnost dokončit úkol. Až dosud byly tyto důkazy spekulativní nebo byly odvozeny ze srovnávacích studií psů a vlků.

Zajímavé rovněž je, že rady poskytnuté lidmi byly pro splnění úkolů účinnější než jejich čichové schopnosti. V testech, kdy štěňata měla najít nádobu pouze pomocí čichu, byla úspěšnost na tzv. náhodné úrovni, tedy pohybovala se kolem padesáti procent.

Ze všeho výše zmíněného tak podle odborníků vyplývá, že jsou psi přirozeně náchylní k lidské hlasové komunikaci a tento proces nevyžaduje učení.

Přestože etologové, čili odborníci na zvířecí chování, připouštějí, že detaily mechanismu komunikačního pochopení stále vyžadují další studium, jejich práce potvrzuje, že psi si v procesu domestikace vyvinuli biologický předpoklad pro úspěšné sociální interakce s člověkem.

Nejde jen o rozhodující argument v dlouhodobém sporu, kdo je lepší, zda psi, či kočky. V budoucnu by tento objev mohl být využit při výběru a chovu psů, kteří pomáhají lidem, například policistům či hasičům. Dnes náročný výcvik nedokončí více než polovina psů. Správný výběr štěněte ušetří čas nejen jejich trenérům, ale i psům samotným.