Vyrazit do bitvy, nebo zůstat v úkrytu? V hustém křoví afrického močálu Busanga se nejistě krčí dva mladí lvi. Snaží se vyhodnotit situaci: zkoušejí podle hlasů v dálce spočítat, kolik má nepřátelská smečka v okolí členů. Jakmile zjistí, že je to víc než tři, místo nepozorovaně opouštějí. Proti tlupě s přesilou by totiž neměli v boji šanci.

Scéna, kterou nedávno zachytili filmaři dokumentu „Lvi z močálů“, znovu potvrdila léta diskutovaný fakt: že lvi umějí počítat. Potřebují to k holému přežití.

„Lvi vážně dokážou z hlasů jiné smečky rozpoznat, kolik má tato smečka členů. Tomu pak přizpůsobují své chování,“ potvrzuje i fotograf a cestovatel Richard Jaroněk, jenž se na expedice s filmaři často vydává.

Tlupa s menším počtem zvířat pak nikdy na tu početnější nezaútočí. „Je jí totiž naprosto jasné, že by to pro ni nedopadlo dobře,“ uzavírá Richard Jaroněk. Menší smečka se zkrátka vždycky raději stáhne do bezpečí.

Vnitřní krokoměr

Počty ale nepoužívají jen lvi. Jak ukázala řada výzkumů, matematika je důležitá v životech mnoha zvířat. Při putováních za potravou ji využívají třeba pouštní mravenci. Dokládá to například experiment, který provedl tým biologa Matthiase Wittlingera z německé Univerzity v Ulmu.

Vědce na začátku zajímalo, jak je možné, že se pouštní mravenci v otevřeném terénu neztratí. Značení cesty feromony, jež používají jiné druhy tohoto hmyzu na světě, se totiž do nehostinného prostředí pouště nehodí. Feromony se na horkém písku rychle odpařují. Výzkumníci proto začali mravence bedlivě pozorovat. A zjistili zajímavou věc: když se mravenci vydávají do okolí, počítají své kroky. „Cestu zpátky díky tomu trefí naprosto neomylně,“ uvedl německý biolog.

Aby vědci své domněnky podpořili, připevnili jednou mravencům na nohy malé tenké chůdy. „Výsledkem bylo, že mravenci hledali potravu ve větší vzdálenosti. Kroků sice udělali úplně stejně jako kdykoliv jindy, chůdy je ale dovedly dál,“ pokračuje Matthias Wittlinger. Výsledky svého výzkumu publikoval v roce 2006 v prestižním časopise Science.

Svatební zpěvy

Zajímavé poznatky přineslo i pozorování žab. Konkrétně samečků jednoho středoamerického druhu zvaného hvízdalka pěnodějná. Tento hnědý žabák spouští v době námluv každou noc milostné symfonie. Vysílá tím zprávu okolním samičkám, že je svatebně naladěn. Každý jeho melodický kus přitom končí krátkým drnknutím. To ovšem platí jen do chvíle, než se někde opodál ozve hlas rivalského žabáka.

V tom okamžiku chtivý samec „přitlačí“ a místo jednoho drnknutí přidá na závěr své písně dvě. Pokud druhý žabák odpoví stejně, žabák číslo jedna zvýší jejich počet na tři. A tak se neustále trumfují, dokud se jeden, nebo druhý nedostane na dechový limit šesti až sedmi rychle po sobě následujících drnknutí.

„Tato akustická žabí přetahovaná je velmi vyčerpávající. Prodlužované volání s sebou navíc nese obrovské riziko přilákání predátorů,“ uvádí k tomu zpravodajský server The New York Times. Samečci ale nemají na vybranou. Jejich nevěsty totiž opodál naslouchají a počítají. Svou přízeň pak věnují tomu pěvci, který zvládne vůbec největší počet drnknutí za sebou.

Vědci podle amerického serveru zjistili, že za tímto překvapivě sofistikovaným smyslem pro počty stojí specializované buňky středního mozku těchto obojživelníků. Díky nim žáby dokážou sčítat zvukové signály a intervaly mezi nimi.

Hmyzí počtářky

A když už jsme u sčítání a odčítání, tak v tom jsou prý vynikající včely. Zjistil to tým vědců z univerzit ve Wellingtonu, Melbourne a Toulouse.

Vědci včelám připravili malý test: nabídli jim plošinky, na kterých byly vyobrazené různé tvary. Počty obrazců se ale lišily, a to od jednoho do čtyř. Na konci jedné plošinky byla sladká odměna a na druhé na včely čekal nechutný chinin.

Po čase vědci obrazce na plošinkách zpřeházeli. Ukázalo se, že hmyz se i nadále orientuje podle počtu vyobrazených znaků. Ovšem pozor, hmyzí mozek zvládl počty jen do čtyř. Větší počet obrázků už včely mátl. Při dalším výzkumu se zase přišlo na to, že včely chápou koncept nuly.